Síla v tom, co zůstává

Představte si, že musíte utéct ze země zmítané válkou. Představte si, že dorazíte na místo, kde nerozumíte jazyku. Představte si, že jste tam úplně sami, bez jediného člověka, na kterého byste se mohli obrátit.

Přesně to byla krutá realita mladého uprchlíka Dea, který v roce 1994 dorazil do New Yorku poté, co uprchl ze své země po vypuknutí burundské občanské války. V kapse měl jen 200 dolarů a neuměl ani slovo anglicky. Přesto měl neuvěřitelné štěstí na cizí lidi, kteří byli ochotni mu pomoci – našli mu místa, kde mohl přespávat, a podporovali ho v jeho snaze vybudovat si nový život.

Tyto kapitoly sledují pozoruhodnou cestu Dea, který se z naprosté nicoty propracoval až ke studiu medicíny a k životní dráze zasvěcené pomoci druhým. V tomto shrnutí se dozvíte o hrůzách konfliktu mezi Hutuy a Tutsii, o tom, jak se Deo dostal na Kolumbijskou univerzitu, a také co dokázal po svém návratu ve svém rodném městě.

Deovo zázemí bylo velmi skromné. Osady, v nichž žil, postrádaly elektřinu i bezpečný zdroj pitné vody, což vedlo k rozšíření infekčních a parazitárních onemocnění. Bez veřejného zdravotního systému nebo kliniky, na kterou by se mohli obrátit, se lidé v komunitě museli s těmito těžkostmi jednoduše smířit.

Dětství prožil Deo v Burundi, kde byla půda jediným významným přírodním zdrojem a spolu s dobytkem představovala jedinou formu bohatství. Největším majetkem Deovy rodiny bylo velké stádo krav. V zemědělských a pasteveckých společnostech je takové stádo symbolem prestiže a zároveň jakýmsi pojištěním pro období nedostatku.

Deův otec vybudoval malou farmu, kde Deo a jeho sourozenci obdělávali půdu a starali se o krávy. Navzdory tomuto jednoduchému životnímu stylu věřili Deovi rodiče v sílu vzdělání a byli odhodláni poslat své děti do školy.

Deo ve škole vynikal, ale násilí a politická diskriminace, které prostupovaly burundský vzdělávací systém, mu cestu výrazně komplikovaly. Neuplynul den, aby se ve škole někdo nestal terčem rákosky učitelů nebo větví eukalyptu – to byl obvyklý trest za jakýkoli prohřešek, například za pozdní příchod nebo nehotový domácí úkol.

K tomu všemu bylo Burundi v době Deova dospívání řízeno řadou vojenských diktátorů, kteří všichni patřili k části populace nazývané Tutsi. Podobně většina učitelů na středních školách a univerzitních profesorů v Burundi pocházela z této skupiny. Také Deova rodina byla tutsijská, ale neměla žádné politické vazby.

Pro chlapce z venkova, jako byl Deo, představovaly jedinou cestu z vesnice dobré známky a vysoké skóre v celostátních zkouškách pro žáky šestých tříd. Deo naštěstí dosáhl dostatečně dobrého výsledku, aby mohl pokračovat dál. Vynikal na střední škole a nakonec byl přijat na jednu z nejlepších středních škol v Burundi. Tam získal vynikající prospěch, který mu umožnil zapsat se na lékařskou fakultu Univerzity v Burundi.

Během studia na lékařské fakultě pracoval Deo jako praktikant ve venkovské nemocnici v Bujumbuře, hlavním městě Burundi. Ráno 22. října 1993 vyšel ze svého pokoje připravený do práce – ale lékař a sestra, které měl doprovázet, nikde nebyli.

V Burundi vypukla občanská válka, vyvolaná vraždou prezidenta Melchiora Ndadaye. Prezident Ndadaye patřil k většinové populaci zvané Hutu, která tvoří přibližně 85 procent obyvatel země. Šířily se zvěsti, že Ndadayeho zavraždila armáda ovládaná Tutsii – a že Hutuové začali odplácet a zabíjet Tutsie po celé zemi.

Deo jako Tutsi věděl, že musí jednat rychle, jinak riskuje život. Uprchl tedy pěšky z Burundi do Rwandy. Na cestě venkovem se snažil, jak jen mohl, vyhýbat ostatním lidem. Ušel asi 70 kilometrů a cestou míjel hořící domy a mrtvá těla.

Nakonec dorazil do uprchlického tábora v Rwandě, kde byli Burunďané shromážděni na polích a v lesích. Většinu burundských uprchlíků však tvořili Hutuové, kteří prchali před odvetnými útoky tutsijské armády. Bylo velmi pravděpodobné, že by Deo mohl narazit na nějakého Hutu, kterého znal z Burundi – a to by pro něj znamenalo vážné nebezpečí.

Deo se proto rozhodl, že musí Rwandu opustit. V noci se opatrně vydal na cestu zpět do Bujumbury, kde studoval. Ačkoli Bujumbura rozhodně nebyla bezpečná, pořád byla jistější než Rwanda. Po návratu se však Deovi nepodařilo navázat kontakt s rodinou. Předpokládal to nejhorší – že všichni zahynuli.