Selfie

Nedávat na první pohled najevo své city, jak říká Iago u Shakespeara, se nedoporučuje. Brzy do nich začnou klovat ptáci. Zdá se, že právě touto radou se naše dobou posedlá selfie vnitřně řídí. Na sociálních sítích žije naše „lepší já“. Štíhlé, krásné a poháněné dietou nekonečných výživných a fotogenických brunchů – tady se světu ukazujeme tak, jak bychom chtěli být viděni.

Narcismus v tom hraje svou roli. Není divu, když každý rok pořídíme ohromujících sto miliard selfie! Není to ale jen o tom. Naše ideální já má vlastní, jedinečný příběh. Od dokonale vytesaných těl starověkých Řeků přes devatenácté století, kdy se rozjela posedlost seberozvojem, až po naši dnešní soutěživou společnost – kultura vždy formovala, jak si sami sebe představujeme.

V následujících kapitolách se dozvíte, jak kalifornští politici v 80. letech pomohli nastartovat kult sebevědomí jako univerzálního řešení; proč vás lesklé Ferrari bankéře pravděpodobně ohromí, i když si to o sobě nemyslíte; a také proč je v některých kulturách tloušťka naopak považována za znak úspěchu.

Jaký je nejrychlejší způsob, jak se cítit mizerně sám ze sebe? Pro autora je to pohled do zrcadla. Kdykoli zahlédne svůj odraz, začne hodnotit svůj vzhled. Proč je jeho břicho mnohem větší, než by „mělo“ být? A proč by vlastně nemělo být tak velké – odkud se bere tlak na to, abychom byli štíhlí a vypracovaní?

Naše tělesné ideály formuje kultura, v níž vyrůstáme. Vezměme si třeba váhu: svalnatá postava je v západním světě vysoce ceněná, ale zdaleka to neplatí všude. V Tanzanii je tomu naopak – tloušťka je ceněna jako symbol vysokého společenského postavení.

Západní ideál dokonalého těla má specifickou historii, jejíž kořeny sahají až k nejstarší evropské kultuře: ke starověkému Řecku. Stačí si vybavit vzhled mytických postav, jako jsou Héraklés nebo Adónis – se svými vyrýsovanými svaly a dokonale tvarovanými liniemi boků by bez problémů zapadli na obálku časopisu Men’s Health. Naše představy o tom, jak má vypadat dokonalé tělo, tak dodnes vycházejí z myšlenek a představ lidí, kteří žili před více než dvěma a půl tisíci lety.

Nejde ale jen o obraz těla. Kultura ovlivňuje i samotný způsob, jak přemýšlíme – naši kognici. Většina lidí na Západě prochází formálním vzdělávacím systémem, kde se učí informace analyzovat a měřit. To znamená, že svět vidí určitým, „analytickým“ způsobem. Máme pak tendenci předpokládat, že takto ho vidí každý, ale není to pravda.

Uvažujme například o lidech z kmene Himba v Namibii. Žijí polonomádským způsobem života, do značné míry izolovaní od moderního světa. Protože neprocházejí západním typem vzdělávání, chápou informace jinak. Když neurovědkyně profesorka Sophie Scott požádala příslušníky Himba, aby analyzovali své emoční reakce na určité zvuky, nedokázali to – jejich kultura je takovému způsobu uvažování vůbec neučí.

Stručně řečeno, způsob, jakým přemýšlíme o světě i o sobě, je silně ovlivněn kulturou a společností, v níž žijeme.

Co mají společného Ježíš, Konfucius a Kim Kardashian? Všichni výrazně ovlivnili lidi kolem sebe. Ať už šlo o učedníky, krajany nebo sledující na Instagramu, vždy je obklopovali lidé, kteří k nim vzhlíželi s obdivem.

Vlivní jedinci totiž nejen formují kulturu, v níž žijí, ale také utvářejí naše představy o tom, jakými lidmi bychom chtěli být. Jak to dělají?

Naše mozky si podvědomě vybírají potenciální kulturní vůdce tím, že vyhledávají „signály“ naznačující úspěch. Výzkumy ukazují, že často začínáme napodobovat tón a intonaci hlasu nejdominantnější osoby v dané situaci. Existují i důkazy, že už ve čtrnácti měsících věku začínáme kopírovat lidi, kteří vykazují známky zvláštní kompetence.

Tím se vytváří určitý vzorec. Jak stárneme, stáváme se stále vnímavější k ukazatelům úspěchu, jako jsou značkové oblečení nebo rychlá auta. Jinými slovy, statusové symboly mají váhu. Protože jde často o automatický a nevědomý proces, většinou si ho ani neuvědomujeme. Možná si myslíme, že nás neoslní okázalé Ferrari bankéře – ale pravděpodobně oslní.

Jedním z důvodů, proč jsme na signály úspěchu tak citliví, je naše evoluční minulost. Naši předkové – lovci a sběrači – měli dobrý důvod identifikovat a napodobovat ty nejúspěšnější. Šperky z zubů ulovených zvířat nebo oděvy z kožešin byly silnými symboly úspěchu jejich nositelů.

Nespoléháme se však jen na vlastní vnímání – sledujeme také, koho napodobují ostatní. Pokud vidíme, že lidé kopírují někoho dalšího, máme tendenci začít dělat totéž. Tomuto jevu se někdy říká „efekt Paris Hilton“. V podstatě jde o sněhovou kouli: pozornost generuje další pozornost. Jakmile média začnou někoho považovat za zajímavého, máme sklon myslet si, že je zajímavý „od přírody“. A v tu chvíli mu média začnou věnovat ještě víc prostoru. Vzniká téměř neomezená zpětnovazební smyčka, v níž se status určité osoby může dramaticky znásobit.