Šátky a hymeny

V západním světě vyvolává zahalování arabských žen řadu kontroverzí. Feministky tvrdí, že závoj je nástrojem útlaku prosazovaným muži; tradicionalisté namítají, že zahalování je projevem kulturní identity. A západní liberálové nám laskavě připomínají, že bychom se měli zdržet přílišného zasahování do záležitostí jiných lidí.

V těchto debatách však často uniká podstatné: závoj je jen jedním z mnoha problémů, které spadají do mnohem širšího tématu práv žen v arabských zemích. Řečeno bez obalu – ženy čelí v arabském světě zoufalé situaci.

V tomto shrnutí se dozvíte o misogynní kultuře arabského světa, o tom, jak je útlak, zneužívání a trestání žen ospravedlňováno náboženstvím a mužskou dominancí ve společnosti, a také o tom, jak se rodící arabské feministické hnutí snaží ženy osvobodit z jejich postavení občanek druhé kategorie.

Dočtete se mimo jiné:

• jaký je rozdíl mezi hidžábem a nikábem,
• co hrozí saúdské ženě, pokud nenosí závoj,
• a proč je ženská obřízka v mnoha arabských zemích považována za „ceremonii“.

Většina obyvatel Západu ví, že ženy v arabském světě nemají rovná práva, ale už si často neuvědomuje rozsah každodenního zneužívání, kterému mnohé z nich čelí. Autor je přesvědčen, že islámské náboženství diskriminaci žen podporuje a že jeho vliv přímo souvisí s šířením misogynní kultury v arabských zemích.

Misogynie – nenávist vůči ženám – je v arabsky mluvících oblastech Blízkého východu a severní Afriky velmi rozšířená. Mnoho lidí v těchto regionech se hlásí k ultrakonzervativním výkladům islámu, které vytvářejí společnosti posedlé kontrolou žen. To platí zejména pro salafistické skupiny a následovníky sunnitských proudů islámu, stejně jako pro politická hnutí typu Muslimského bratrstva či šíitské milice v Iráku.

Obecně lze říci, že sociální kontrola nad ženami a nerovnost pohlaví jsou v islámském světě normou. Na mnoha místech rozhodují o rodinných záležitostech náboženské soudy, které uplatňují islámské právo. Tato právní úprava má rodiny chránit, ve skutečnosti však nedokáže zabránit takovým zvěrstvům, jako jsou dětské sňatky, manželské znásilnění, sexuální obtěžování či domácí násilí.

V Egyptě například může soud rozhodnout, že egyptský muž smí svou ženu „bít s dobrými úmysly“ a nečelí za to žádným následkům. V Jemenu byla v roce 2013 osmiletá dívka donucena provdat se za muže pětkrát staršího. V noci po svatbě zemřela na vnitřní krvácení způsobené znásilněním manželem. Navzdory takovým hrůzným případům však v Jemenu převažují hlasy podporující dětské sňatky nad těmi, které se jim staví na odpor. Jemenské náboženské autority v podstatě obhajují pedofilii s odkazem na příklad proroka Mohameda, jehož druhá žena byla v době sňatku dítě.

I kvůli praktikám, jako jsou dětské sňatky, zjistila Zpráva o globální genderové propasti Světového ekonomického fóra, která měří míru nerovnosti, že žádná arabská země se nedostala mezi 100 států, jež si vedou nejlépe v úsilí o odstranění genderové nerovnosti. Maroko, země, která byla sporně chválena za „progresivní“ rodinnou politiku, skončilo na 129. místě; Jemen se umístil úplně na konci žebříčku.

Zatímco situace žen v mnoha arabsky mluvících zemích je zoufalá, řada lidí si vůbec neuvědomuje, jak konkrétně vypadá každodenní život arabské ženy. Podívejme se proč.

Protože vyrůstají v kultuře, která odměňuje poslušnost, arabské ženy často ani nevědí, jak vyjádřit své pocity vůči mužským utlačovatelům. Zároveň lidé žijící v západních zemích často váhají s přímou kritikou chování, které lze označit za misogynní. Následuje několik důvodů, proč je ticho tak rozšířené na obou stranách.

Arabské ženy často mlčí, aby neudělaly ostudu svým komunitám. Žena, která kritizuje společenské „normy“, riskuje, že vystaví své přátele a rodinu tlaku a kontrole ze strany lidí z vlastního okolí – členů komunity či policie – a to je pro ni zdrojem studu. Zároveň riskuje, že na sebe přitáhne pozornost vnějších sil, například islamofobů, kteří hledají jakoukoli záminku ke kritice muslimské společnosti.

Proto je zapotřebí obrovské odvahy, aby arabská feministka bojovala za práva žen a otevřeně přiznala, že muslimská společnost je v jádru misogynní. Autor je přesvědčen, že tato odvaha je srovnatelná s odvahou amerických žen jiné než bílé pleti, které pozvedly hlas proti sexismu v černošské komunitě, přestože se obávaly, že tím ublíží lidem kolem sebe.

Na druhé straně mnozí západní liberálové mlčí o otázkách práv arabských žen, protože chtějí „respektovat“ jiné způsoby života. Není to překvapivé – západní společnost má sklon k kulturnímu relativismu a k uplatňování dvojích standardů, které v tomto případě slouží jako záminka k nečinnosti v boji za rovnost.

V článku publikovaném v časopise Foreign Policy v roce 2012 autor kritizoval Západ za tichou podporu nejkonzervativnějších aspektů arabských společností a za to, že ignoruje podřadné postavení arabských žen ve společnosti.

Naštěstí arabské feministky v průběhu dějin, navzdory všem překážkám, nacházely odvahu pozvednout hlas. Autorka kráčí v jejich stopách.