S láskou pro všechny

Všichni chceme v těžkých časech pomáhat svým sousedům – a s 1,1 milionu charitativních organizací ve Spojených státech by to neměl být problém. Neziskový sektor ve skutečnosti nikdy nebyl tak silný jako dnes a každým rokem dál roste.

Je ale skutečně tak snadné něco změnit, že stačí poslat peníze své oblíbené charitě? V této knize uvidíte, že charitativní organizace nejsou vždy efektivní – a někdy ani dobře míněné.

Přestože deklarovaným cílem neziskových organizací je „pracovat ve prospěch společnosti“, pod nálepkou „charita“ se skrývá široké spektrum pochybných subjektů – od predátorských nemocnic až po vysloveně podvodné spolky. I tam, kde nejde o přímý podvod, vedou špatné řízení a krátkozrakost k tomu, že řada humanitárních a charitativních organizací dramaticky selhává při naplňování vlastních cílů.

Kromě toho, že tato kniha odhaluje slabiny charitativního sektoru, nabízí čtenářům i praktické rady, jak si vybrat vhodnou organizaci, a navrhuje jednoduchá opatření, která může vláda přijmout ke zvýšení integrity neziskového prostředí.

Po přečtení knihy budete vědět například:

• proč jsou některé ziskové nemocnice registrovány jako charitativní organizace, ačkoli neúprosně vymáhají dluhy po svých pacientech,
• proč samotné vrtání studní po celém světě ve skutečnosti neřeší nedostatek vody,
• a proč Armáda spásy několik týdnů váhala, zda přijmout dar ve výši 1,5 miliardy dolarů.

Pro průměrného Američana, obklopeného výzvami a kampaněmi neziskových organizací, není překvapením, že charity tvoří významnou část americké ekonomiky a hrají zásadní roli ve vzdělávacím i zdravotnickém systému. Dnešní charitativní organizace jsou natolik úspěšné, že jejich celkové roční příjmy dosahují zhruba 1,5 bilionu dolarů.

Neziskový sektor ale vždy takovou váhu neměl. Jak uvidíte, vzestup neziskových organizací je v dějinách USA poměrně nedávný jev. Charity se začaly ve Spojených státech výrazněji prosazovat až ve druhé polovině devatenáctého století a dnešní podoby dosáhly až po druhé světové válce.

Jedním z hlavních důvodů jejich náhlého a prudkého růstu bylo zavedení finančních pobídek v 50. letech, zejména v podobě daňových odpočtů. V následujících letech tak vznikly tisíce nových charitativních organizací: jejich počet vzrostl z 12 000 v roce 1940 na 367 000 v roce 1967. Část z nich zakládaly bohaté rodiny jako nástroj, jak převést majetek na další generace bez placení dědické daně.

Tento boom dále posílily vládní politiky 60. a 70. let. V tomto období vznikla řada neziskových institucí financovaných z veřejných prostředků, jako například Medicare, Národní vědecká nadace nebo Národní ústavy zdraví.

Relativně nová není jen samotná existence tolika charit, ale i míra veřejné podpory, které se těší. Až do konce devatenáctého století byli Američané k charitativním organizacím spíše skeptičtí. V raných letech americké republiky například některé státy, jako Virginie, ztěžovaly institucím typu univerzit fungování na základě soukromých darů či využívání daňových výjimek.

Velká hospodářská krize a druhá světová válka však situaci zásadně změnily. Rozšíření sociálního státu po krizi a daňové výhody spojené se zakládáním charitativních organizací učinily z neziskových iniciativ společensky přijatelný a stále populárnější koncept.

Nabízí se otázka: není tento růst charit samou o sobě dobrou zprávou? Jak uvidíte v následující kapitole, charity zdaleka nejsou vždy tak přínosné, jak si je rádi představujeme.

Charitativní organizace rády prezentují své projekty jako příběhy úspěchu: každý už viděl ilustrační fotografie usmívajících se dětí v nově postavené škole nebo chudé africké vesnice slavící otevření nové studny. Tyto inspirativní obrázky však často zakrývají mnohem méně povzbudivou realitu – neefektivitu charitativních organizací.

Charity bývají neefektivní mimo jiné proto, že příliš často zaměřují energii na nesprávné problémy. Obvykle nabízejí krátkodobá řešení dlouhodobých potíží a účinnost jejich projektů nebývá podložena pečlivým testováním.

Vezměme si například řadu organizací, které se zabývají zajištěním přístupu k vodě v krizových oblastech. Často vrtají nové studny, ale už se nestarají o jejich údržbu. Výsledkem je, že se studny během několika let stávají nepoužitelnými.

Proč tedy charity nedokončují, co začaly? Částečně proto, že potřebují vytvářet atraktivní obrazy, které zajistí další příliv darů – a údržba prostě není fotogenická. Kdo by se nadchl pro snímky údržbových týmů provádějících rutinní kontroly? Téměř nikdo. V porovnání s emocionálním dopadem fotografií šťastných místních obyvatel, kteří poprvé čerpají čistou vodu z nové studny, je dlouhodobá, nenápadná práce jasně v nevýhodě.

Navzdory této krátkozrakosti však charitativní organizace stále získávají štědrou podporu jak od veřejnosti, tak od státu. Pro většinu lidí – a často i pro veřejné činitele – jako by nebylo podstatné, zda charita skutečně prokazuje efektivní práci. Jsme spokojeni s tím, že přispíváme, i když reálný dopad je mizivý.

Příkladem je program DARE (Drug Abuse Resistance Education), který má děti informovat o nebezpečích drog. Opakované studie ukázaly, že jako prevence užívání drog je neúčinný. Přesto jeho roční náklady – zahrnující dary, federální dotace i platy policistů, kteří program realizují – dosahují přibližně 200 milionů dolarů.