Rozvíjejte naplno mozek svého dítěte

Daniel J. Siegel a Tina Bryson jsou světoznámí autoři a odborníci na vývoj mozku a výchovu dětí. Siegel je profesorem psychiatrie na UCLA a Bryson je klinickou psycholožkou a zakladatelkou Centra pro výchovu a vztahy.

Společně napsali několik bestsellerů, včetně knihy Rozvíjejte naplno mozek svého dítěte, která se stala mezinárodním fenoménem. Siegel a Bryson se specializují na propojení neurovědy a výchovy a pomáhají rodičům a pedagogům po celém světě porozumět tomu, jak mohou podpořit zdravý vývoj mozku dětí.

Jejich knihy jsou plné praktických rad a strategií, které pomáhají vytvářet silné a zdravé vztahy s dětmi. Siegel a Bryson jsou také populárními řečníky a konzultanty a jejich práce má významný dopad na výchovu dětí po celém světě.

Tipy pro rodiče od špičkových psychologů

„Člověk přenáší utrpení na druhého," napsal kdysi ponurý britský básník Philip Larkin. "Prohlubuje se jako pobřežní šelf."

Je to sentiment, který se už nějakou dobu traduje. Stáváme se, zní úvaha, tím, kým byli naši rodiče. Ostatně jablko nikdy nepadá daleko od stromu.

Psychologové jsou ale naštěstí méně pesimistický rod než básníci a šiřitelé lidových moudrostí. Není se čemu divit. Mají přístup k nejnovějším vědeckým údajům a jejich poznatky jsou povzbudivé: naše mozky jsou přizpůsobivější, než se dosud většina lidí domnívala.

Odborníci tomu říkají „neuroplasticita". Přeloženo do běžné češtiny to znamená, že se každý z nás je schopný se změnit k lepšímu. A čím více si osvojujeme a rozvíjíme nové návyky, tím se stáváme lepšími osobnostmi. Ještě povzbudivější je, že své děti můžeme již v raném věku vést k tomu, aby si osvojily povahové rysy, které jim pomohou vést smysluplný a úspěšný život.

Tak zní poselství bestselleru Daniela J. Siegela a Tiny Payne Brysonové Rozvíjejte naplno mozek svého dítěte (ang. The Yes Brain).

Tato kniha, která je přemýšlivým a veskrze praktickým průvodcem uvědomělého rodičovství, je plná fascinujících skutečností a nápaditých strategií, které vám i vašim dětem pomohou k rozvoji.

Zaměřuje se na klíčové vlastnosti, jako jsou rovnováha, odolnost, vnímavost a empatie, a objasňuje způsob, jak dospět ke stavu, kterému říkají integrovaný mozek – k nezaujatému pohledu, který říká světu „ano" a přijímá nepřízeň osudu.

Integrovaný mozek je způsob myšlení, který vám i vašim dětem pomůže stát se odolnějšími

Zavřete oči a 30 sekund si opakujte „ne". Jak se cítíte? Je pravděpodobné, že jste napjatí a bez motivace. Zkuste si ale místo toho říct „ano". Je to mnohem snazší, že?

To proto, že krátké a posilující věty mají na člověka zklidňující a uvolňující efekt.

Stejně jako většina lidí pravděpodobně chcete pro sebe i pro své děti to nejlepší, včetně tohoto otevřeného, vstřícného postoje, který říká světu „ano".

A to je v zásadě přesně to, co integrovaný mozek představuje.

Je to způsob bytí ve světě, který vás činí vnímavými a pomáhá vám žít smysluplně.

Když jste vnímaví, jste připraveni přijímat výzvy s rozvahou. Jste přizpůsobiví a dokážete uvažovat s jasnou hlavou.

Neintegrovaný mozek je pravým opakem. Je to obranný a reagující postoj. To je problematické, neboť to nesmírně ztěžuje navazování kontaktů s ostatními lidmi a přijímání správných rozhodnutí.

Když to shrneme, je integrovaný mozek jednoznačně lepší než neintegrovaný.

Jak tedy můžete tento postoj rozvíjet?

Být vnímavým se může zdát jako nedosažitelný cíl. Existují však konkrétní strategie, které můžete použít, abyste si jako dospělí rodiče začali rozvíjet integrovaný mozek.

Dobrým začátkem jsou jeho čtyři základní charakteristiky. Jsou to rovnováha, odolnost, nadhled a empatie. Těmto všem se věnujeme v následujících kapitolách.

Ale co děti?

No, jedno navazuje na druhé. Když budete modelovat základní vlastnosti integrovaného mozku, vaše děti si je pravděpodobně také osvojí. K tomu vám může pomoci několik technik.

Vezmeme příklad Alexe. Jeho syn Teddy se zhroutil, kdykoli se mu při hře fotbalu něco nepovedlo.

Reakcí neintegrovaného mozku by byla snaha zahanbit Teddyho. „Ostatní děti nezačnou plakat, když netrefí branku, tak proč bys měl plakat ty?"

Naštěstí se Alex mohl opřít o postřehy autorů. Místo toho, aby svého syna zostudil, zaujal postoj integrovaného mozku a pomohl Teddymu zvýšit míru snášenlivosti.

To je v podstatě způsob, jak si rozšířit okruh věcí, se kterými se můžeme setkávat, aniž bychom „o ně přišli".

Teddy se naučil techniky, jako je hluboké dýchání, zatímco Alex se naučil, jak se vcítit do svého syna a utěšovat ho, když se něco nepodaří. Nakonec se Teddy dostatečně zklidnil, aby dokázal naslouchat a vnímat svoje chování.

Integrovaný mozek podporuje zapojenost a rozvoj mozku

Většina lidí věří, že to, kým jste v dětství, zásadně ovlivňuje to, kým jste později v životě. I když faktory prostředí mají určitý vliv, přirozené povahové vlastnosti převládají nad výchovou. Nesympatické dítě bude podle tohoto myšlenkového směru nesympatickým dospělým.

Vědecké důkazy však naznačují, že tomu tak být nemusí. Lidský mozek není vůbec předem předurčený; ve skutečnosti je velmi tvárný a mění se v závislosti na zkušenostech člověka, což se také označuje jako neuroplasticita.

To znamená, že můžete pozměnit nejen své chování, ale i samotnou strukturu svého mozku! Abyste toho mohli docílit, musíte se naučit, jak určitým způsobem zapojit svou mysl.

Přístup k rozvoji integrovaného mozku, který zkoumáme v následujících kapitolách, vychází z nejnovějšího multidisciplinárního výzkumu interpersonální neurobiologie neboli IPNB.

Co to tedy konkrétně znamená?

IPNB se v podstatě zabývá způsoby, jakými mozek, mysl a vztahy s druhými lidmi utvářejí lidskou identitu.

Klíčovým principem tohoto tématu je integrace. To je v podstatě myšlenka, že integrace různých částí mozku je klíčovou součástí vaší vnitřní pohody.

Dobře integrovaný mozek je flexibilní a přizpůsobivý, soudržný, plný energie a stabilní. Kdo by po tom netoužil?

Pěstování integrovaného mozku tedy znamená, že musíte začít zapojovat mozek způsobem, který podporuje integraci i rozvoj některých jeho nejdůležitějších částí.

Jedním z nich je mozková kůra. Vývoj této oblasti mozku vyžaduje určitý čas. Plného stupně rozvinutí obvykle dosahuje po dvacítce.

Podoblastí této důležité části mozku je prefrontální kůra neboli zkráceně PFC.

Ta je hnacím motorem většiny vašeho chování. Právě zde jsou řízeny klíčové vlastnosti integrovaného mozku, jako je emoční inteligence, porozumění svým pocitům a empatie.

Jinými slovy, když je váš PFC zapojen, používáte integrovaný mozek.

Takže se rozhodně vyplácí věnovat této části mozku více pozornosti. Čím více ji zapojujete, tím více se rozvíjí. A to znamená, že se váš mozek celkově více zapojuje.

Vezměme si příklad z každodenního života. Představte si, že předčítáte svému dítěti příběh a ptáte se ho, proč si myslí, že je hrdinka smutná. Dítěti tím poskytujete příležitost k tomu, aby si vytvářelo schopnost empatie a sociálního zapojení. V podstatě mu pomáháte posílit zapojení jeho mozku.

Empatie a volnost umožňují rozvíjet emocionální rovnováhu dětí

Vzpomeňte si, kdy vaše dítě naposledy dostalo záchvat vzteku. Je přece snadné reagovat unáhleně a potrestat je, že?

Je však důležité si uvědomit, že většina dětí ztrácí kontrolu nad svými emocemi z jednoho důvodu – jejich mozek není dostatečně vyvinutý na to, aby si poradil s jejich reakcí na určité situace. A jsou nerady, když se jim něco vymkne z rukou, stejně jako vy.

Takže namísto toho, abyste dítě trestali nebo ustupovali jeho požadavkům, měli byste učinit dva kroky. Zaprvé zohledněte jejich pocity a prožitky. Jakmile to uděláte, můžete jim začít pomáhat rozvíjet dovednosti, které jim umožní znovu získat sebeovládání.

Vezměte si jednu z klientů autorů této knihy. Její syn se pokaždé, když ho vysadila ve škole, rozplakal.

Typickou reakcí neintegrovaného mozku by v tomto případě bylo sdělit mu, že je „velký kluk" a že to zvládne.

Přístup integrovaného mozku však navrhuje jiný přístup. V této situaci bylo nejlepší pokusit se vcítit do pocitů jejího syna. To jí poskytlo jisté zázemí, na jehož základě mu mohla pomoci rozvinout strategie sebeovládání.

Jednou z účinných technik bylo si s ním posedět a vytvořit ilustrovanou knihu o ranních hodinách ve škole. To jí umožnilo vyjádřit, jak je pro něj loučení těžké, a zároveň zdůraznit, jak je škola zábavná, když už tam chodí.

Dalším krokem bylo pohovořit se synovými učiteli. Dohodli se, že může zůstat o něco déle v předškolním kroužku, a po postupném každodenním zkracování vyučovacích hodin se její syn nakonec cítil sebevědomě, když odcházel do školy sám.

Učit děti věnovat pozornost tomu, jak se cítí, je skvělý způsob, jak jim pomoci získat zpět rovnováhu a naladit se na svůj emoční stav.

Jedním ze způsobů, jak to můžete udělat, je vysvětlit pocity z hlediska zón. Například když se jim vše daří, jsou v „zelené zóně". Pokud jsou naopak rozčilení, úzkostní nebo vystrašení, pak jsou v „červené zóně". Jsou-li smutné, rozrušené nebo chtějí být samy, jsou v „modré zóně".

To je skvělý způsob, jak dětem pomoci znázornit a pochopit, co cítí, aniž bychom jim naznačovali, že emoce jsou špatné. Výsledek? Postupně se jim tak demonstruje, že existují možnosti volby, pokud jde o reakci na danou situaci.

A to je v konečném důsledku velmi povzbuzující. Jakmile tohle děti naučíte, získají povědomí o tom, že nemusí být oběťmi svých emocí.

Pěstujte v dětech odolnost a podpořte je v podstupování rizika

Život je nepředvídatelný. I ty nejlepší plány se mohou zvrtnout.

Pokud tedy chcete, aby se vaše dítě v životě prosadilo, je důležité v něm rozvíjet psychickou odolnost. Odrazit se od neúspěchu a překonat nepřízeň osudu jim může v pozdějším životě jen prospět.

Jak ale tento důležitý životní postoj zprostředkovat?

Skvělým začátkem je povzbuzovat děti, aby riskovaly, a zároveň na ně čekat v pozadí a chytit je, pokud zakopnou.

Představte si, že máte syna Dereka. Netouží po ničem jiném než hrát baseballovou ligu. V cestě mu však stojí jedna překážka – má strach.

V takových situacích byste ho měli povzbuzovat a pomáhat mu. V tomto případě to znamená, že mu řeknete, že by to měl zkusit, a dostavíte se na jeho první trénink.

První trénink možná neproběhne zrovna hladce, ale časem to bude mnohem snazší. Nakonec si Derek svůj nově poznaný sportovní koníček zamiluje a zapomene, že se vůbec někdy něčeho obával.

Dalším způsobem, jak pěstovat odolnost, je naučit děti tomuto pojmu a naučit je, jak se zklidnit, když se něco nepovede.

Příkladem může být devítiletá Alana. Byla tak úzkostlivá, že trpěla záchvaty paniky, když něco nevyšlo podle plánu. Už jen to, že si zapomněla oběd, v ní mohlo vyvolat ochromující úzkost.

Když se autoři setkali s Alanou, začali ji učit o barevných zónách, o kterých jste četli v předchozí části. Naučili ji, aby přemýšlela o tom, že se nachází v zelené zóně, když se jí daří, a v červené zóně, když se jí nedaří. Pak jí dali za cíl, aby se co nejvíce držela v té první.

Protože však nebylo možné se červené zóně zcela vyhnout, naučili ji také strategie pro zvládnutí situace, jako je například hluboké dýchání. Další technikou byl „tyran strachu" – imaginární postava, která jí seděla na rameni a se kterou si mohla promluvit.

Příště, když Alana přišla do ordinace, byla nadšená. Metody fungovaly. V tu chvíli autoři zašli ještě o krok dál – vysvětlili jí odolnost a řekli jí, že čím víc se naučí, jak se zklidnit, tím víc nepříznivých situací bude schopna zvládnout.

Naučte se sami používat nadhled a naučte to včas své děti

Když na své děti vyletíte, je málo pravděpodobné, že ustoupíte o krok zpět a rozeberete své chování. Pěstováním návyku vhledu však můžete cvičit sebe i své děti.

Ten v podstatě spočívá v uvědomování si a usměrňování své mysli.

Jak na to?

Prvním krokem je zaujmout jiný úhel pohledu. Když cítíte, že vybuchujete, můžete se na chvíli zarazit a vžít se do role pozorovatele, což je skvělý způsob, jak získat nadhled.

Dejme tomu, že v horkém dni někam vezete své dvě děti. Klimatizace je nefunkční a ony začnou fňukat a hádat se.

Cítíte, že se dostáváte do své osobní červené zóny. Vaše trpělivost je na pokraji úplného zhroucení.

V tuto chvíli byste se měli zhluboka nadechnout a představit si, že jste jen pouhým divákem.

Tento fiktivní pozorovatel tu není od toho, aby vás soudil. Je si vědom toho, že každý má občas prudké emoce a že za negativní pocity by se nikdo neměl stydět. Koneckonců jsou to jen další druhy emocí.

Jenom pozoruje. Zaznamenává pocity, představy a myšlenky, které vytvářejí kontext toho, jak se právě cítíte. Připomíná vám, že jste unavení a že vaše děti jsou zkrátka jen takové, jaké jsou. Vybízí, abyste se na chvíli uklidnili, než s nimi začnete hovořit.

To je právě to nahlédnutí do dětské mysli.

I když je pro vás zvládnutí vhledu ve vyhrocené situaci obtížné, můžete to své děti naučit už v raném věku.

Podívejme se třeba na osmileté dítě, které začne mít „kocovinu", pokud několik hodin nejedlo.

Pokud zrovna nepropadá záchvatům vzteku, můžete si s ním o jeho reakcích promluvit. Zde se hodí myšlenka barevných zón. Vysvětlete červené a zelené zóny přirovnáním k sopce. „Když dosáhneš vrcholu červené zóny," můžete říct, „vybuchneš jako sopka!" "A co se může stát jinak, když dosáhneš vrcholu červené zóny?

„Je v pořádku, že se rozčílíte," byste mohli dodat, „ale nebylo by skvělé, kdybyste si mohli dát na chvíli pauzu a přestat se vztekat?"

To je účinný způsob, jak dětem pomoci zvládnout jejich pocity. Nezáleží na tom, co je jejich sopečným spouštěčem – u některých dětí je to stesk po domově, u jiných úzkost. Když je včas naučíte, že mají možnost volby, jak na situace reagovat, umožníte jim vymanit se ze zaběhlých reakcí.

Existuje řada technik, jak v dětech pěstovat empatii

Věděli jste, že dětské sobectví má pevný základ v evolučním vývoji, protože zvyšuje jejich šance na přežití?

Naštěstí to není jediná vlastnost, kterou nám matka příroda nadělila. Studie ukazují, že lidé jsou také od přírody předurčeni k péči o druhé. A co víc, tato schopnost se projevuje již v raném věku.

To nás přivádí ke čtvrté základní vlastnosti integrovaného mozku – empatii. To je v podstatě schopnost zajímat se o pocity druhých lidí a porozumět jim.

Pokud vás tedy znepokojuje, že vaše dítě nepůsobí zrovna empatickým dojmem, je na místě si uvědomit, že empatii se lze naučit.

Například Devin – jeho rodiče se obávali, že se jejich malé dítě nezajímá o druhé.

To se odráželo v řadě znepokojujících vzorců chování. Ve škole šikanoval své spolužáky a považoval lidi, kteří s ním nesouhlasili, za špatné.

Ale v době, kdy dosáhl šestnácti let, což je věk, ve kterém je většina dětí notoricky sebestředná, se to zcela změnilo. Devin byl nyní velmi starostlivý a ohleduplný člověk. Ve skutečnosti byl tak ohleduplný, že s radostí vynechával poflakování s kamarády, aby mohl trávit čas se svým otcem.

Co se tedy změnilo?

No, jeho rodiče si osvojili účinné techniky, které podporují empatické chování. To zahrnovalo vytváření vlastních vzorů empatie a také přehrávání různých rolí.

To jen dokládá, jak moc se děti mohou změnit.

Po vzoru Devinových rodičů můžete i vy změnit pohled svých dětí na okolní svět.

Existují však i jiné možnosti.

Pokud se vaše dítě chová sobecky, věnujte mu chvilku a vysvětlete mu, jak žijí jiní, méně šťastní lidé. Můžete se například zmínit o tom, jak moc v zimě trpí bezdomovci, nebo je dokonce vzít do útulku pro bezdomovce.

Nebo jim můžete pomoci vybudovat si empatický slovník. Jedním ze způsobů, jak toho dosáhnout, je naučit je " mluvit ze svého já". Tím, že je budete podporovat v tom, aby mluvily o svých pocitech, se stanou pozornějšími k emocím, místo aby se na druhé vrhaly.

Zásadní význam pro to má umění naslouchat. Nejlepším způsobem, jak ho rozvíjet, je věnovat dětem veškerou svou pozornost. Naslouchejte svým dětem, když mají problém. Tím se naslouchání druhým stane samozřejmostí. Brzy si tento zvyk osvojí i ony samy.