Citové pouto

Amir Levine je izraelský psychiatr a spisovatel, který se specializuje na oblast vztahů a emocionálního zdraví. Narodil se v roce 1974 v Jeruzalémě a v současné době žije a pracuje v New Yorku. Vystudoval medicínu na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě a následně získal doktorát z psychiatrie na Kolumbijské univerzitě.

Je spoluautorem knihy Citové pouto, která se stala bestsellerem a byla přeložena do více než 20 jazyků.

Amir Levine je také členem Americké psychiatrické asociace a věnuje se výzkumu a terapii v oblasti vztahů a osobnostních poruch.

Objevte nový pohled na vaše vztahy

Přemýšleli jste někdy nad tím, proč se cítíte tak nepříjemně, když je váš vztah příliš intimní? Nebo proč jste tolik nejistí a máte tolik obav, pokud jde o partnerský vztah?

V knize najdete na tyto otázky odpovědi, seznámíte s vědeckými podklady romantických vztahů a s jejich kořeny v naší evoluční minulosti. Kromě toho zjistíte, jak různí lidé na základě svého stylu připoutanosti vyhledávají různé druhy vztahů.

Pochopíte-li důvody, proč se lidé ve vztahu chovají určitým způsobem, budete schopni lépe zvládat potíže ve svém vlastním vztahu a pochopit, co skutečně potřebujete pro úspěšné partnerství.

Ke zdravému a šťastnému životu všichni potřebují náklonnost

Všichni známe ten nepříjemný pocit úzkosti, když víme, že náš partner nebude nějakou dobu nablízku. Co tento pocit vyvolává?

Tíseň z toho, že nebudeme s partnerem, je způsobena našimi pocity vzájemné náklonnosti.

Ale co přesně je náklonnost?

Náklonnost je silné pouto, které mezi sebou dva lidé sdílejí, pouto, které trvá delší dobu a které také vytváří zvláštní potřebu udržovat vzájemný kontakt. Může mít podobu vztahu mezi matkou a dítětem nebo to může být romantický vztah mezi dvěma dospělými.

Zajímavé je, že vytváření těchto vazeb s sebou přináší mnoho výhod. Pokud máme s někým blízký osobní vztah, poskytuje nám to bezpečné emocionální zázemí, které nám pak pomáhá zůstat v klidu i ve vypjatých situacích.

Například možnost držet partnera za ruku ve chvílích stresu vám poskytuje oporu, protože víte, že vám tento výjimečný člověk pomůže překonat potíže. Díky tomuto spojení se i ty nejvypjatější situace zdají být mnohem méně děsivé.

To bylo ověřeno ve studii, jejímž cílem bylo zjistit více o léčivých účincích náklonnosti, Účastnice byly vystaveny stresové situaci, ale některé z nich měly možnost držet svého partnera za ruku.

Vědci zjistili, že když účastnice mohla držet za ruku svého partnera, její hypotalamus, tedy část mozku, která způsobuje, že cítíme emoční tlak, byl méně aktivní, než když musela stres snášet sama.

Naopak ti, kterým chybí pouto vytvořené náklonností, jsou více ohroženi pocitem nespokojenosti a vážnými zdravotními potížemi.

Pokud se totiž ocitneme v nešťastném vztahu, netrpíme jen emocionálně, ale i fyzicky.

Například jestliže nejste spokojeni ve svém manželství, přítomnost vašeho partnera vám dokonce může zvýšit váš krevní tlak kvůli nepříjemným pocitům, které pociťujete, když jste v jeho blízkosti. Dokud budete poblíž něj, váš krevní tlak zůstane vysoký, což může nakonec vést k vážným zdravotním problémům, jako jsou onemocnění srdce.

Základní potřeba náklonnosti je dána našimi geny a je ovlivněna našimi životními zkušenostmi

Pokud jste někdy byli ve vztahu, tak víte, že vás vaši partneři čas od času přiváděli k šílenství. Přesto je stále milujete a toužíme po tom, aby vaše láska byla opětována.

Ale proč? Kde se náklonnost bere?

Za všechno mohou naše geny: evoluce nás naprogramovala k budování vztahů. Ve skutečnosti toužíme po náklonnosti už od narození. Není to proto, že bychom se naučili, že vztahy jsou příjemná věc, ale spíše proto, že touha po náklonnosti je zakotvena v našich genech.

Tato touha sahá daleko do naší kolektivní minulosti, ve které se naši předkové naučili, že spoléhat se jeden na druhého je jediný způsob, jak obstát v těžkých životních podmínkách a v neustálém ohrožení predátory.

Pouze ti, kteří si dokázali najít spolehlivé partnery, byli schopni zplodit potomky, jimž pak předali geny, které jim pomohly ke zdárnému nalezení jejich vhodných partnerů.

Navíc tato genetická predispozice k náklonnosti může být dále ovlivňována našimi životními zkušenostmi.

Způsob, jakým rodiče zacházejí se svými dětmi, vlastně formuje jejich postoj ke vztahům obecně.

Pokud si například rodiče vytvoří se svým dítětem bezpečný vztah, ve kterém mu poskytují přiměřenou pozornost a vhodně reagují na jeho potřeby - například poznají rozdíl mezi chováním svého dítěte, když chce náklonnost nebo když má hlad - pak je pravděpodobné, že tento člověk bude mít bezpečné vztahy i v dospělosti.

Avšak neschopnost dospělých navázat stabilní vztahy však nemusí být nutně vinou jejich rodičů.

Naše vazby mohou být ovlivněny i vztahy, které zažijeme v pozdějším věku. Prožití obtížného milostného vztahu v dospělosti může stejně tak ovlivnit váš postoj ke vztahům a způsobit, že následující vztahy v důsledku toho trpí.

Nyní tedy víme, odkud pramení naše potřeba vztahů. V následujících kapitolách si ukážeme, jak naše rozdílné potřeby ve vztazích ovlivňují naše chování.

Lidé se závislostí na druhých potřebují intimitu a mají tendenci se o své vztahy obávat

Jak jste se již dozvěděli, všichni máme silnou potřebu vazby na někoho. Ne všichni však prožíváme tato připoutání stejným způsobem: lišíme se v přístupu ke vztahům a v tom, jak by podle nás měly fungovat.

Tyto rozdíly nám pomáhají rozdělit různé typy lidí, jejichž styl připoutání předurčuje jejich chování v romantických situacích. Začněme prvním z nich: úzkostný styl vazby.

Úzkostní lidé se velmi zabývají svými vztahy a neustále se obávají, že je jejich partner dostatečně nemiluje.

Představte si například, že zavoláte své partnerce, zatímco je v práci, protože se vám po ní stýská. Ale místo toho, abyste v telefonu slyšeli její hlas, uslyšíte tón, kterým hovor odmítá.

Jste nervózní a děláte si starosti, protože si myslíte, že vás už možná nemiluje. O půl hodiny později, když už se vám dělá špatně z vašich pocitů, volá zpět, aby se vám omluvila a vysvětlila, že byla na schůzce a nemohla zvednout telefon.

Připadá vám to jako způsob, jakým byste se mohli chovat vy nebo váš partner? Pokud ano, pak jeden z vás má úzkostný styl vazby, který se projevuje potřebou mít se svým partnerem neustálý kontakt a také tendencí brát si jeho chování osobně.

Pokud to připomíná váš styl, měli byste si najít někoho, kdo má k dispozici dostatečné množství emocí, aby vám poskytl citové bezpečí. Kdybyste chodili s někým, kdo nedokáže zvládat vaše potřeby, pak by vám váš vztah nezajistil žádnou potřebnou podporu.

Měli byste hledat někoho, kdo je ochoten a schopen naplnit vaši potřebu být neustále v kontaktu. Pokud budete chodit s někým, kdo má bezpečný styl připoutání, tedy s někým kdo se cítí dobře v intimitě (více o tom v další kapitole), budete se cítit hluboce milováni a pochopeni. Rozpozná vaše potřeby, a proto s vámi bude vždy ochotný mluvit o všech vašich starostech.

Vyhýbavý styl připoutání znamená, že člověk ve vztahu touží po nezávislosti

Představte si, že jste ve vztahu, ve kterém se cítíte zcela omezováni: partner vám připadá příliš závislý na svých potřebách a vy nechápete, proč je pro něj tak důležité být naprosto závislý na jedné osobě.

Zní vám to povědomě? Pokud ano, pak pravděpodobně trpíte vyhýbavým stylem připoutání.

Vyhýbavý člověk je takový, který se ve vztahu snaží zachovat si autonomii. Lidé s vyhýbavým stylem připoutání se snaží s nikým příliš nesbližovat, protože se obávají, že by to pro ně mohlo znamenat ztrátu nezávislosti.

Mají problém rozpoznat pocity druhých, a proto je pro ně poměrně obtížné udržovat vztahy.

Jak jsme se však dozvěděli, všichni máme potřebu připoutání. Vyhýbaví lidé mají tuto potřebu také, avšak vyjadřují ji jinak.

Pokud jde o vztahy, často hledají „toho pravého". Vzhledem k tomu, že mají potíže s nacházením kompromisů, které se týkají povahových vlastností a potřeb partnera, tvoří si v mysli pevnou představu o tom, jaký by měl být jejich dokonalý partner.

Vyhýbaví lidé na svých partnerech často nacházejí maličkosti, které je iritují, například způsob, jakým chlemtají kávu, nebo jejich hlasité kýchání. Tím, že identifikují tyto drobné „problémy", mají záminku k tomu, aby si udržovali citový odstup a čekali na „toho pravého".

Aby jejich vztahy fungovaly, měli by se lidé, s vyhýbavým stylem připoutání, snažit vidět svého partnera pozitivněji.

Například když se jejich vztah dostane do problémů, vyhýbaví jedinci rychle obviňují toho druhého, čímž na něj vyvíjejí velký tlak.

Tomu se však lze vyhnout, pokud jsou vyhýbaví lidé ochotni začít na sobě pracovat. Stačí, aby o svém partnerovi přemýšleli pozitivně, a ne jako o zdroji svých potíží.

Nejlepším způsobem, jak toho dosáhnout, je hledat zdroj konfliktu nejprve u sebe a přitom na něj nahlížet z perspektivy svého partnera.