Jak vychovávat dítě

Julie Lythcott-Haims je americká spisovatelka a bývalá vysokoškolská děkanka. Narodila se v roce 1967 v Keni a vyrůstala v Americe.

Vystudovala Harvardovu univerzitu a Stanfordovu univerzitu, kde získala titul JD a MFA. Během své kariéry pracovala jako právnička, vysokoškolská děkanka a autorka.

Její kniha Jak vychovávat dítě se stala bestsellerem a získala mnoho pozitivních recenzí. Julie Lythcott-Haims se věnuje také psaní esejů a článků pro různé publikace.

Její práce se zaměřuje na témata jako jsou výchova dětí, vzdělávání a rasová identita.

‍

Učiňte své děti šťastnějšími a samostatnějšími

Mít děti je pro mnohé z nás jednou z největších událostí v životě a je přirozené, že chceme udělat vše, co je v našich silách, abychom svým dětem pomohli a ujistili se, že dostanou vše, co k úspěšnému životu potřebují.

Jak vám však ukáží postřehy z této knihy, tato snaha pomoci našim dětem se vymkla kontrole a vede k takovému způsobu výchovy, který je ve skutečnosti škodlivý a nepřipravuje děti na život v dospělosti. Je nejvyšší čas s tím začít něco dělat a je načase začít vychovávat z dětí skutečně dospělé osobnosti.

Přílišný důraz na výchovu

Pokud jde o výchovu, pak "příliš mnoho dobrých úmyslů může zabíjet". Zdá se, že příliš horliví rodiče, neboli rodiče-policajti, jsou všude. Tento termín, který vznikl v 90. letech 20. století, označuje typ rodičů, kteří své děti hlídají na každém kroku a "vedou je za ručičku", místo aby z nich vychovávali samostatné lidi. Dnes se jedná o standardní typ rodičovství. A není to v žádném případě správný přístup. To skutečně ne!

Vzpomeňme si na únos a vraždu šestiletého Adama Walshe v roce 1981. Tato událost, podle níž byl později natočen velmi populární film, přispěla k atmosféře strachu mezi rodiči v USA. Najednou už výchova nebyla o přípravě dětí na život, ale o jejich ochraně před ním.

Koneckonců, je toho hodně, čeho je třeba se bát. Nehody, nemoci, cizí lidé. V zásadě cokoli z toho má potenciál zničit šťastné dětství. Tyto obavy jsou však do značné míry iracionální. Ve skutečnosti je pravděpodobnější, že dítě zemře při nehodě na koni, než že bude uneseno.

Není to však jen strach, co motivuje rodiče-policajty. Tito rodiče také vychovávají své potomky s nadějí, že jim tak poskytnou ty nejlepší příležitosti v pozdějším životě. Proto tak přísně řídí mimoškolní aktivity svých dětí. Jistě, děti s takovými rodiči se často dostanou na dobrou školu nebo obsadí dobrá místa v nějakém velkém podniku. To ale neznamená, že jsou připravené na život.

Dále je policejní výchova prostředkem k dosažení cíle. Dosažení něčeho, co rodiče považují za důležité. Ano, ale to, že rodiče něco považují za důležité, ještě neznamená, že díky tomu budou jejich děti v životě šťastné.

Rodiče-policajti jsou také motivováni nedůvěrou v systém. Mnoho z těchto rodičů nepovažuje školu za efektivní, snaží se zasahovat do školní metodiky, a tak se nakonec přespříliš zapojují i do školních aktivit. Jejich touha dostat své děti na nejlepší vysoké školy navíc může vést k některým extrémním projevům chování. Existují dokonce rodiče, kteří si najmou právníka, pokud si myslí, že jejich dítě dostalo špatnou známku neoprávněně!

Ale počkejte, tvrdíme snad, že je špatné starat se o blaho svého dítěte? Ne, teoreticky ne. Rodiče-policajti to však přehánějí, a jak uvidíte v následujících kapitolách, může to mít závažné důsledky.

V důsledku přehnaného rodičovství dnes mnoho dětí trpí psychickými problémy a zneužívá drogy

Děti se potřebují naučit základním životním dovednostem, například jak dostát svým závazkům a termínům, jak mluvit s cizími lidmi a jak se starat o domácnost. Bohužel mnoho dětí, které odcházejí na vysokou školu poté, co vyrostly pod drobnohledem, se tyto cenné dovednosti nikdy nenaučilo. Někdy jsou však negativní důsledky policejní výchovy mnohem zásadnější a obtížněji napravitelné než pouhý nedostatek životních zkušeností a dovedností.

Děti s rodiči-policajty mají například větší pravděpodobnost, že se u nich rozvinou psychické problémy.

Podle studie Americké asociace pro zdraví na vysokých školách z roku 2013 se 83,4 % všech studentů prvních ročníků vysokých škol cítilo zahlceno vysokoškolskými povinnostmi a 8 % z nich dokonce uvažovalo o sebevraždě. To vše samozřejmě nemůžeme přičítat jen přílišné rodičovské péči. Výchova však určitě hraje nezanedbatelnou roli v tom, že se mladí dospělí cítí neschopní zvládnout životní výzvy a vidí je spíše jako nezdolatelné překážky. Když se přehnaně horliví rodiče starají o všechno, co by mohly děti zvládnout samy, jejich děti nezískají důvěru ve své schopnosti.

Součástí problému je i to, že mnozí rodiče se s dětmi nepodělí o svá vlastních životní selhání a místo toho se soustředí výhradně na své úspěchy. Jejich děti v důsledku toho věří, že musí splnit nereálná očekávání, a cítí se vystresované, když se svým rodičům nemohou vyrovnat. Zkombinujte to s nedostatkem odolnosti, intelektuální a emocionální svobody a máte recept na katastrofu.

Výsledkem toho všeho je, že své děti nadměrně diagnostikujeme a léčíme, abychom zvýšili jejich výkonnost.

Je nepopiratelným faktem, že byla u 11 % amerických dětí diagnostikována porucha pozornosti s hyperaktivitou a asi 6,1 % dětí byly předepsány léky na tuto poruchu.

Částečně lze tato vysoká čísla přičíst skutečnosti, že děti s diagnózou ADHD dostávají více času na písemky a dostávají léky, které mohou zvýšit jejich výkon. Mnoho rodičů se snaží, aby právě tuto diagnózu mělo i jejich dítě, a získalo tak ve škole úlevy, které jiné děti nemají. V tomto extrémně soutěživém prostředí pak mají větší šanci dosáhnout lepších výsledků.

Tyto léky také nelegálně užívá mnoho vysokoškolských studentů, aby zlepšili svůj výkon. Pro některé jsou léky jedinou možností, jak se připravit a splnit tak neúměrná očekávání.

Policejní výchova ztěžuje dětem nalezení práce

Tato výchova neškodí dětem jen v mládí. Vedlejší účinky policejního dohledu se mohou táhnout až daleko do dospělosti.

Například dospělí, kteří v dětství trpěli policejní výchovou, mají mnohem horší vyhlídky v zaměstnání. Zaměstnavatelé chtějí před sebou vidět zralého, dospělého člověka. Chtějí někoho, kdo dokáže posoudit rizika, vytrvat a dotáhnout věci do konce. To samozřejmě vyžaduje značnou míru samostatnosti, povahový rys, který v důsledku přehnané výchovy často chybí.

Někdy se přehnaně horliví rodiče dokonce zapojují do práce svých dětí a dělají za ně takové věci, jako je volání nadřízenému, pokud se vyskytne nějaký problém. Jakmile však jejich děti začnou pracovat samostatně, rodiče by jim měli být pouze morální oporou.

Přehnaným rodičovstvím netrpí jen děti. Trpí i samotní rodiče. Rodiče-policajti jsou tak posedlí tím, aby u jejich dětí všechno perfektně klapalo, že se často cítí neustále vyčerpaní a v depresi, protože se obávají, že pro své děti nedělají dost. V těchto rodinách jsou děti často pokřiveným zrcadlem ega svých rodičů. Všechno, co děti dělají (jak se oblékají, jak vystupují...), je vnímáno jako odraz jejich rodičů.

Když jsou děti náhražkou ega rodičů, musí se rodiče zapojit. Nemohou si dovolit ten luxus nechat být své děti nezávislé.

Celá tato hyperangažovanost v životě dětí souvisí s usilováním o úspěch v hluboce chybném systému vysokoškolského vzdělávání.

Protože se všichni chtějí dostat na stejné vysoké školy, známky a výsledky standardizovaných testů musí být perfektní. Hranice mezi těmi, kteří se na školu dostanou, a těmi, kteří se tam nedostanou, je tak tenká, že nakonec záleží spíše na každodenním výkonu než na samotné inteligenci či nadání.

Posedlost těchto rodičů výsledky svých dětí ve standardizovaných testech, je navíc mylná. Například výsledky v testech SAT korelují spíše se socioekonomickým statusem než s kognitivními schopnostmi. Studenti, kteří investují nejvíce času do příprav na testování, dosahují nejlepších školních výsledků. Pokud tomu tak je, potom standardizované testy v podstatě selhávají jako měřítko připravenosti na vysokou školu, potažmo na život dospělého jedince.

Až dosud jsme viděli, jak by rodiče neměli k dětem přistupovat. V dalších částech se budeme zabývat výchovnými strategiemi, které vaše děti skutečně připraví na úspěch.

Jak být autoritou, a nestát se autoritářským samovládcem

Řekli byste, že máte nějaký výchovný styl? Všichni si o sobě rádi myslíme, že jsme naprosto jedineční, zejména pokud jde o způsob výchovy našich dětí. Ve skutečnosti však lze výchovné metody rozdělit do čtyř různých kategorií.

Prvním stylem je "autoritářská výchova". Tito rodiče jsou přísní a očekávají poslušnost a respekt, aniž by museli vysvětlovat důvody svého jednání nebo příkazů. Tento styl výchovy je náročný a zároveň nereagující.

Pak je tu "shovívavý rodičovský styl", který spočívá v tom, že se věnuje každé potřebě dítěte a vyhoví každému jeho požadavku. Tito rodiče se zdráhají stanovit pravidla nebo očekávání a jsou nenároční a nereagující.

Zdaleka nejhorší je třetí styl, "zanedbávající rodičovství". Tito rodiče se vůbec nezapojují do školního a domácího života dítěte, jsou citově odtažití a často i fyzicky nepřítomní. Jsou nenároční a nereagují.

Čtvrtým stylem, o který by měl každý rodič usilovat, je "autoritativní rodičovství".

Autoritativní rodiče jsou nároční, ale citliví. Stanovují svým dětem vysoké standardy, očekávání a limity a podporují je odměnami či pomocí, když se dítěti nedaří. Zároveň jsou také citově dostupní a reagují na potřeby svých dětí. Kromě toho se svými dětmi rozumně komunikují, ponechávají jim osobní svobodu samostatně jednat a nechávají je, aby selhaly a nakonec se rozhodly samy.

Tento způsob výchovy je v podstatě kombinací autoritářského a shovívavého výchovného stylu. Autoritativní rodiče prosazují pravidla, ale vysvětlují jejich důvody tak, aby jim děti skutečně rozuměly. Ke svým dětem přistupují jako k nezávislým, rozumným bytostem, a přestože se rodiče nadále angažují, akceptují nedokonalost a nezávislost.

Pouze jako autoritativní rodič budete schopni vykonávat své poslání, které se od vás vyžaduje. Vychovávat nezávislé mladé dospělé.