Rozplétání zázraku

Téměř každý z nás byl nějakým způsobem zasažen rakovinou. Je to krutý zabiják, jehož oběti často procházejí pomalým a bolestivým úpadkem, který jim bere odvahu i energii, ale zároveň jim dává čas na rozloučení a na zvláštní poloviční život. Autorka Julie Yip‑Williams si touto noční můrou prošla poté, co jí byla ve 37 letech diagnostikována rakovina tlustého střeva.

To ale zdaleka není všechno. Julin život přinesl dlouhý seznam mimořádných událostí – dost na to, aby vystačily na tři životy. Dohromady vytvořily silný a nezapomenutelný příběh, který dojme i ta nejtvrdší srdce.

V tomto shrnutí se dozvíte: jak Juliina slepota posílila její charakter, proč byla kritická vůči naději a jak si naplánovala vlastní smrt.

Julie Yip‑Williams se narodila do bouřlivého světa poznamenaného hlubokými otřesy. Zuřila studená válka a její rodný Vietnam byl středem jedné z nejnebezpečnějších zástupných válek. Juliina etnicky čínská rodina žila na jihu země a po skončení vietnamské občanské války se ocitla na poražené straně.

Když násilí eskalovalo, utekli z domova v Tam Ky a ukryli se v jižním hlavním městě Saigonu. Když v roce 1975 Saigon padl do rukou severovietnamských komunistických sil, válka skončila a rodina se vrátila do Tam Ky.

Osm měsíců poté, 6. ledna 1976, se narodila Diep Ly Thanh. Později ji svět poznal pod americkým, manželským jménem: Julie Yip‑Williams.

Brzy se ale ukázalo, že s malou Julií není něco v pořádku. Ve čtyřech týdnech ji poprvé vzala do náruče její babička – mocná, dominantní žena, která vyžadovala poslušnost a vzbuzovala strach. S úzkostným pohledem si všimla neobvyklé bílé barvy v Juliiných zornicích. Mávla rukou před obličejem vnučky – ale oči miminka pohyb nesledovaly.

Julie měla vrozený šedý zákal a byla slepá.

Babička si zavolala Juliiny rodiče a pustila se do zuřivé tirády. Tvrdila, že Julie bude mít nešťastný a ubohý život, nebude se moci vdát ani se o sebe postarat. Nebude schopná rodině přispívat ani finančně, ani domácími pracemi a po smrti rodičů jí nezbude než žebrat na ulici. A co pověst rodiny? Lidé by si šeptali, že je rod prokletý.

Podle babičky existovalo jen jedno rozumné řešení: dát dítěti lektvar, který by ji navždy uspal.

Tři týdny babička neúnavně naléhala. Nakonec, pod tlakem její vytrvalosti a autority, Juliini rodiče podlehli. V autobuse do Da Nangu, kde měli navštívit bylinkáře doporučeného babičkou, držela Juliina matka dítě pevně v náručí a hořce plakala. Proč to musí udělat? Julie byla její krásné dítě; něco na tom bylo hluboce špatně.

Rodiče vešli do domu bylinkáře a se sklopenýma očima mu nesměle sdělili svou žádost. Bylinkář se od nich odtáhl. Nevěřil v zabíjení novorozenců a neměl v úmyslu se na tom podílet.

V tu chvíli se Juliina matka zlomila. Rozplakala se, objala bylinkáře a opakovala: „Děkuji, děkuji.“ Nedokázala skrýt úlevu.

Po návratu se o pokusu o zabití dítěte dozvěděla Juliina prababička. Rozzuřená prohlásila, že Julie nesmí být ublíženo, a řekla: „Jak se narodila, taková bude.“ Jako nejvyšší matriarcha rodu měla poslední slovo. Julie měla žít.

Pro většinu z nás by pokus o zabití v dětství byl nejdramatičtější epizodou života. Pro Julii to však byl jen začátek jejího pozoruhodného příběhu.

V roce 1979 se Julie s rodinou rozhodla uprchnout z Vietnamu. Situace v zemi se pro ně stala nesnesitelnou: extrémní chudoba, všudypřítomné násilí a konfiskace majetku ze strany státu. Nastal čas hledat lepší život v zahraničí – v zemi, kde by Julie mohla dostat lékařskou péči kvůli svému zraku.

S tímto cílem se vyděšená rodina nalodila na děravou rybářskou loď směřující do Hongkongu. Ještě než loď vyplula, námořníci křičeli na pasažéry, aby házeli zavazadla přes palubu, aby se ušetřila váha. Juliina matka slyšela mnoho příběhů o rodinách, které se při útěku z Vietnamu utopily – některé byly dokonce donuceny ke kanibalismu.

Oni však patřili k těm šťastnějším. Do Hongkongu dorazili v bezpečí a podařilo se jim zařídit emigraci do USA.

Julie byly tři roky, když dorazila do svého nového domova – Los Angeles. Matka si našla práci jako manikérka, otec se stal velkoobchodním kupcem zeleniny. Díky tomu si rodiče konečně mohli dovolit operaci jejích očí.

V Jules Stein Eye Institute na UCLA si Julie později vybavovala, jak se bránila masce s celkovou anestezií, než se probudila do světa barev a světla.

Ani po operaci však neměla dokonalý zrak. Zákrok byl sice úspěšný a poskytl jí částečné vidění, lékaři jí ale nedokázali zajistit plnohodnotný zrak. Zůstala právně slepá a svět navždy viděla jakoby přes mlhavou bublinu. Předměty a detaily, které člověk s normálním zrakem rozpozná ze vzdálenosti 200 stop, viděla Julie až z dvaceti.

Tato úroveň vidění zásadně ovlivnila její život. Dětství jí ztrpčovaly posměšky spolužáků, kteří se jí vysmívali kvůli silným brýlím a lupě, již používala ke čtení. Kvůli svému postižení byla neustále vylučována z aktivit, jako je sport, učení se řídit nebo dokonce chození do kina.

Jednou se Julie zeptala rodiny, proč ji nepozvali, aby s nimi šla na film Star Wars: Návrat Jediho. Odpověď byla prostá: „Stejně bys na plátno neviděla.“

Od útlého věku se tedy Julie cítila jiná, vyloučená a odsouvaná na okraj kvůli svému zraku. Tyto negativní zkušenosti však měly i svou vykupující stránku: Julie se rozhodla dosáhnout velkých věcí, aby dokázala svou hodnotu sobě i rodině. A právě tato touha formovala její mladou dospělost.