Rozdělené já

Jaké by to podle vás bylo, kdybyste byli uvězněni ve vlastním těle, neschopní jednat nebo cítit? Pokaždé, když byste v „reálném světě“ něco dělali – od rozhovoru s lidmi až po řízení auta – nebyli byste to vy, kdo jedná, ale falešné já, jakýsi podvodník. Právě takto děsivou situaci pozoroval vlivný psycholog R. D. Laing u některých svých pacientů.

Jeho práce v této oblasti ho přivedla k myšlenkám, které navždy změnily způsob, jakým přemýšlíme o duševních onemocněních a psychologii obecně. Tyto úryvky vám nabídnou vhled do jeho převratných úvah.

V tomto shrnutí se dozvíte, proč někteří lidé mají pocit, že nedokážou zvednout ani kus papíru; proč se někteří bojí, že je ostatní pohltí; a proč jiným lidem může být dokonce lhostejné, zda je jejich tělo poškozené.

Řekli byste, že se znáte? Odkud se bere váš pocit identity? Měli jste ho vždy, nebo se vyvíjel v čase?

Jak se ukazuje, děti se nerodí s hotovým pocitem identity, protože ještě nikdy nezažily život jako „já“ a nesetkaly se s nikým „jiným“. Zpočátku si neuvědomují, že jsou samostatné bytosti oddělené od lidí kolem nich. Ještě neobjevily, že mají přístup jen ke svým vlastním prožitkům – že když například cítí bolest, je to jejich bolest a neprostupuje celý svět.

Děti si také zpočátku neuvědomují, že ostatní lidé jsou rovněž samostatné bytosti s vlastními, oddělenými vědomími. Například nevědí, že prso nebo láhev, z níž pijí, patří někomu jinému. Dokonce ani netuší, že mohou být druhými lidmi viděny a vnímány!

Obvykle si děti začínají vytvářet stabilnější pocit identity v raném dětství. Tento proces probíhá, když malé dítě interaguje se svými rodiči či pečovateli. Jak přesně?

Typicky to vypadá tak, že když malé dítě vyjádří potřebu – například pláče, protože má hlad – rodiče na tuto potřebu reagují. Jak se tento vzorec v čase opakuje, dítě začíná chápat několik zásadních věcí: za prvé, že jeho chování, jako je pláč nebo chichotání, vyvolává určité reakce; za druhé, že je samostatnou entitou, odlišnou od ostatních; a nakonec, že bytosti kolem něj, například matka a otec, si jeho existence všímají.

V průběhu tohoto procesu sebepoznání a rozvoje sebeuvědomění zacházejí rodiče s dítětem, jako by už bylo celistvou a sebe si vědomou osobou. Téměř instinktivně vykládají jeho chování jako projevy osobnosti, i když ta ještě není plně vyvinutá. Tyto projekce však přesto ovlivňují rodící se pocit vlastního já u dítěte.

Jak ale uvidíte, ne všechny děti si vytvářejí stejný způsob, jak rozumět sobě a světu.

Rodiče náročného miminka nebo divokého batolete si někdy mohou přát, aby měli dítě, které nikdy nepláče ani nekřičí a poslušně plní každý pokyn jako dokonalý malý vojáček. Ve skutečnosti ale právě takové „ideální“ dítě může potřebovat pomoc.

Děti, které nedokážou vyjádřit své potřeby – například nikdy nepláčou, když mají hlad – mají tendenci si v průběhu růstu vytvářet slabý pocit vlastního já. Takové děti mohou postrádat silný instinkt dávat najevo své pocity a usilovat o jejich naplnění, ať už nadšeným pláčem, nebo energickým máváním ručičkami.

Může to být i tak, že rodiče nejsou schopni nebo ochotni na volání dítěte reagovat. To je typické pro rodiče budoucích schizofreniků: ignorují křik svých dětí a nechávají je v bezmocném a zmateném stavu, jako loutky.

Pokud dítě své potřeby nevyjadřuje, nebo naopak jeho pečovatelé nereagují, přichází o mnoho interakcí, které by posilovaly jeho pocit vlastního já.

Podobně přehnaně poslušné nebo „až příliš poctivé“ děti nemusí být přirozeně jen „hodné“. Je možné, že u nich vidíme rané známky poruchy osobnosti. Pokud školák nikdy nelže, nemusí to nutně znamenat mimořádně vyvinutý smysl pro morálku. Může to naopak ukazovat na vážný problém: dítě si není jisté, kde končí ono samo a kde začíná druhý člověk.

Dítě, které je příliš poctivé, se může bát, že ostatní dokážou číst jeho myšlenky, a proto věří, že lhát by stejně nemělo smysl. A dítě, které dělá jen to, co se mu řekne, může jednoduše postrádat iniciativu udělat něco z vlastního popudu. Může si neuvědomovat vlastní přání, nebo je nedokáže odlišit od přání svých rodičů.

Bohužel se takové „hodné“ dítě možná nikdy nedopracuje k bezpečnému a pevně zakotvenému pocitu identity.