Rok magického myšlení

Když máme popsat sami sebe, obvykle nás napadnou naše profese, koníčky, zájmy a podobně. Existuje ale ještě jeden, možná podstatnější faktor, který určuje, kým jsme. Jsou to lidé, kteří se stávají hlavními postavami v příběhu našeho života, a vztahy, jež těmto příběhům dodávají většinu emocí, významu a dramatu.

Tito lidé a vztahy mají mnoho podob: přátelé i nepřátelé, partneři a bývalí partneři, mentoři a jejich žáci. Nejvíc nás však formují vztahy s těmi, které máme nejraději. A mezi nimi má jen máloco tak hluboký dopad na náš život jako rodina, kterou si sami zvolíme – manžel či manželka, syn nebo dcera.

Právě tito lidé nás ale mohou otřást až do samotných základů, když se jim stane něco strašného. A ze všech možných neštěstí není nic horšího než život ohrožující nemoc nebo smrt. Tragicky, během jednoho srdcervoucího roku mezi lety 2003 a 2004 zažila spisovatelka Joan Didion obojí: nejprve smrt manžela a poté těžkou nemoc své dcery.

Poznámka na úvod: Krátce před vydáním knihy Rok magického myšlení Joanina dcera zemřela. Didion se však rozhodla rukopis nepřepisovat a příběhu dceřiny smrti věnovala až další memoáry, Modré noci (2011).

V tomto shrnutí se dozvíte, jak Joan tragédie zastihly, jak se vyrovnávala s jejich následky a co si z těchto bolestných zkušeností odnesla.

Večer 30. prosince 2003 si Joan Didion a její manžel, spisovatel John Gregory Dunne, sedli k večeři v obývacím pokoji svého bytu na Upper East Side na Manhattanu.

Z určitého pohledu byly okolnosti velmi neobvyklé. Joan a John se právě vrátili z jednotky intenzivní péče v Beth Israel Medical Center, kde ležela jejich sedmatřicetiletá dcera Quintana. Pět dní předtím, na Štědrý den, ji odvezli na pohotovost s tím, co vypadalo jako těžší chřipka. Ukázalo se však, že má zápal plic, který se rychle rozšířil a uvrhl její tělo do život ohrožujícího septického šoku. Do večera 30. prosince byla už pátou noc v bezvědomí. Lékaři její šance na přežití odhadovali na 56 až 69 procent.

Není třeba dodávat, že možnost, že jejich dcera zemře, Joan i Johna tížila. Smrt dítěte je jednou z nejbolestnějších představ, jaké si rodič dokáže vybavit – a v tomto případě by byla o to tragičtější, že se Quintana před pouhými pěti měsíci vdala. Dne 26. července 2003 byla šťastnou nevěstou, která vycházela ze svatebního obřadu v katedrále svatého Jana Božského s celým manželským životem před sebou. Teď ležela v kómatu na nemocničním lůžku – její oslabené tělo udržovala při životě dýchací trubice, arteriální linky a infuzní vaky s řadou antibiotik se zlověstně znějícími názvy: azithromycin, klindamycin, gentamicin, vankomycin.

Za těchto mimořádných okolností si Joan a John 30. prosince sedli k večeři. Z jiného úhlu pohledu to ale byl jen další z tisíců večerů, které spolu během téměř čtyřiceti let manželství prožili. Jako tolikrát předtím Joan rozdělala oheň v krbu, připravila jídlo a namíchala Johnovi drink. U stolu vedli zdánlivě obyčejný rozhovor, když se to stalo.

John říkal něco buď o skotské, kterou pil, nebo o historickém významu první světové války – Joan si přesně nepamatuje. Pak najednou přestal mluvit a sesunul se dopředu na židli. Joan si myslela, že si z ní dělá legraci. „Nedělej to,“ řekla. John nereagoval. Nebyl to vtip. Právě prodělal srdeční zástavu.

Okamžiky po Johnově srdeční zástavě byly pro Joan rozmazané. Byla v šoku ze surrealistického sledu událostí, které se před ní odehrávaly, a některé klíčové informace před ní navíc zůstaly skryté. Přesto se jí v následujícím roce podařilo mnoho detailů zrekonstruovat.

Musela přitom překonat omezenost a nespolehlivost vlastního vnímání a paměti. Opřela se o své novinářské zkušenosti a doplnila vzpomínky primárními dokumenty – zprávami z nemocnice a dokonce i záznamy, které vedl vrátný jejich domu. Tím, že tyto dokumenty sledovala a skládala dohromady, dokázala vytvořit přesnou časovou osu událostí, které navždy změnily její život.

V 21:20 dorazili k jejich domu záchranáři se dvěma sanitkami. Z obývacího pokoje udělali provizorní pohotovost vybavenou defibrilátory a EKG monitorem a pokoušeli se Johna oživit – marně. V 22:05 vynesli Johna na nosítkách z domu a odvezli ho na pobočku nemocnice New York–Presbyterian při Cornellově univerzitě. Joan jela v jiné sanitce za nimi. V 22:10 dorazil John do nemocnice a prošel tříděním. V 22:15 ho vyšetřil lékař. V 22:18 byl John oficiálně prohlášen za mrtvého ve věku 71 let.

Joan o tom v tu chvíli nevěděla. Zatímco Johnův život končil, stála ve frontě u nemocniční recepce a čekala, až dostane formuláře k přijetí. Začala je vyplňovat, když se objevila sociální pracovnice a odvedla ji do prázdné místnosti, aby jí sdělila špatnou zprávu.

S odstupem času měla Joan podezření, že celé papírování byla jen byrokratická fraška – úkony, které ona i personál vykonávali kvůli protokolu a účetnictví. Měla dojem, že John byl mrtvý už celou dobu. A měla pravdu. Téměř rok po události si přečetla záznam lékaře z pohotovosti. Pravda se skrývala ve třech písmenech, která lékař napsal na konec dokumentu: „DOA“. Dead on arrival – mrtvý při příjezdu.