Řekni mi víc

Láska, jak zpívá stará píseň, dělá svět krásnějším místem. Je to hezká myšlenka, ale bohužel jen část pravdy. Každý vztah má své vzestupy a pády. Někdy se věci pokazí a my děláme chyby. Projevovat lásku k druhým proto znamená také umět se omluvit, přiznat si omyl a naučit se naslouchat.

V tomto shrnutí se uznávaná autorka memoárů a vypravěčka Kelly Corrigan zaměřuje na věty a obraty, které udržují naše nejdůležitější vztahy v chodu. Vychází ze svých zkušeností dcery, matky a manželky a používá vlastní rodinný život jako odrazový můstek k prozkoumání síly dobře zvolených slov ve správný okamžik.

Od přijetí skutečnosti, že život je „prostě takový“, až po hluboké přiznání „mýlila jsem se“ – tyto věty fungují jako mazivo v soukolí života: udržují věci v pohybu. A jak Kelly ukazuje, mohou nás provést krizemi, hádkami i smutkem.

V následujících kapitolách se dozvíte, proč ani víra, ani rozum nemají všechny odpovědi na tajemství života; co se Kelly naučila o omluvách od špatně vychovaného domácího mazlíčka; a proč nemusíte být dokonalí, abyste ze svého života vytěžili to nejlepší.

Jednoho dne se život Kelly Corriganové zhroutil – nebo přesněji, zhroutila se ona sama. Její otec Greenie zemřel na rakovinu před třemi měsíci a smutek ji začal zcela pohlcovat. Všechno v ní zanechávalo kyselou pachuť.

Bylo obyčejné ráno v domácnosti Corriganových. Kelly se jako obvykle probudila do vůně slaniny, kterou si její manžel Edward připravoval k snídani. Ale ve chvíli, kdy si nazula pantofle, už cítila, jak v ní roste napětí. Telefon vyzváněl a nikdo ho nezvedal. Edward ho neslyšel a jejich dvě dcery – čtrnáctiletá Claire a šestnáctiletá Georgia – se hádaly na chodbě.

Kelly pocítila vlnu odporu, když jí došlo, že je zase na ní, aby holky usmířila. Edward zastával přístup laissez-faire – „nechte je, ať si to vyříkají samy“ – který si osvojil z jediné knihy o rodičovství, již kdy četl, a který mu naprosto vyhovoval. V tu chvíli si Kelly ještě neuvědomovala, že se vlastně kdysi zamilovala do „Lehkého Eda“. Dnes jí jen docházelo, že to bude další konflikt, u kterého on nebude, a ona zase zůstane sama u následků.

Když byli všichni konečně připraveni vyrazit z domu, byla Kelly na pokraji výbuchu. Rozhlédla se po kuchyni a uviděla slizké skořápky od vajec na lince a chomáče psí srsti pod stolem. Ještě si ani nesrkla kávu a Edward už byl oholený, osprchovaný, najedený a připravený odejít do práce. To, že ji nechával brodit se v narůstajícím resentimentu, situaci jen zhoršovalo.

Kelly se v duchu zastavila a snažila se přijít na to, co se vlastně stalo. Milovala svou rodinu víc než cokoli na světě a děsila ji představa, že se z ní stane otravná, sebelítostivá, věčně mrzutá žena, od které její manžel ráno jen prchá. Kde se to zvrtlo?

V tu chvíli si vzpomněla na motto svého učitele meditace – někdy je to prostě „takhle“. Život umí být těžký. Když se to stane, ztrácíme orientaci a stáváme se podrážděnými. V hloubi duše víme, že náš hněv je marný – koneckonců nikdo doopravdy nevěří, že nadávání bohům přivede zpět zemřelé rodiče nebo vymaže strie. Přesto se znovu a znovu necháme chytit do pasti, v níž se ten den ocitla Kelly.

Jediné, co v takových chvílích můžeme udělat, je přijmout své aktuální okolnosti a prostě přečkat bouři.

Rodiče jsou od přírody řešitelé problémů. Dřív než Claire nebo Georgia vůbec doprostředně vysvětlí, co je trápí, má Kelly v hlavě už pět nápadů, jak by se to dalo vyřešit. Jak ale děti rostou, potřebují se v životě začít orientovat samy. Rodiče jim mohou pomoci tím, že jim budou opravdu naslouchat, místo aby jim hned servírovali hotová řešení.

To je ovšem těžké. Jak říká Kellyina stará kamarádka z vysoké školy a také matka, Tracy, je to trochu jako sledovat někoho, komu se daří skládat puzzle, zatímco vy máte poslední dílek v kapse. Rodiče nesnášejí pohled na to, jak jejich děti trpí, a proto jim chtějí samozřejmě ten chybějící dílek podat.

Tracy a Kelly o tom mluvily během dlouhé jízdy autem na sraz absolventů, když zavolala tehdy jedenáctiletá Georgia. Byla to pozoruhodná shoda okolností. Skrze vzlyky mamince říkala, že nenávidí šestou třídu, že je všechno nespravedlivé a že všichni ve škole lžou.

Kelly se chystala zaujmout svou obvyklou roli – ďáblova advokáta. Musela přece udělat něco špatně, ne? Naštěstí seděla vedle ní Tracy. Připomněla Kelly, aby nechala dceru všechno vypovědět a jen ji povzbuzovala, ať pokračuje.

Georgia mluvila o jiné dívce jménem Piper, která jí opakovaně ubližovala, ale teď tvrdila, že to celé začala Georgia. Kelly, která si ani nevybavovala, že by kdy slyšela jméno Piper, byla rozčilená, ale Tracy jí pošeptala další radu: „Jen jí to zopakuj vlastními slovy.“

Kelly tedy shrnula: „Takže jsou na tebe všichni naštvaní, protože jsi byla zlá na Piper, ale ty jsi nebyla.“ Georgiin hlas se rozzářil, když toto shrnutí potvrdila. Jak pokračovala, Tracy Kelly podstrkovala další věty. Místo aby se Kelly nořila do detailů tohoto pubertálního melodramatu, potvrzovala dceřiny pocity komentáři typu: „To musí být strašně nespravedlivé.“

Na konci hovoru se Georgia uklidnila. Díky Tracyiným podnětům se rozhovor dostal k jádru věci – Georgia se cítila odmítnutá svými spolužáky. A to, jak si Kelly uvědomila, bylo hluboce srozumitelné. Nepamatovala si, kdo je Piper, a upřímně řečeno ji to ani moc nezajímalo, ale rozuměla bolesti z odmítnutí – a právě tuhle empatii Georgia potřebovala.