Řekni mi své jméno

Jaké to je být v centru široce medializovaného soudního procesu o znásilnění a přitom nikdo neví, kdo doopravdy jste? Když se Chanel Miller postavila muži, který ji sexuálně napadl, poznala, jak hluboce oslabující je přijít o vlastní jméno. Během dlouhého soudního sporu se studentem Brockem Turnerem byla označována jako „Emily Doe“, „oběť“ nebo ještě hůř „oběť Brocka Turnera“, jako by nějakým způsobem patřila svému násilníkovi.

Místo aby byla vnímána jako svébytná osoba, musela tiše stát stranou, zatímco média a obhájci rozhodovali, jak ji vykreslí. V následujících ukázkách nahlédnete do života této silné ženy a umělkyně, která přežila strašný útok a odhodlaně hledala cestu k uzdravení. Tím zároveň osvětluje zkušenosti dalších žen se sexuálním násilím a způsoby, jimiž je americký soudní systém zklamal.

V tomto shrnutí se dozvíte:

• proč se Chanel Miller o podrobnostech svého útoku dozvěděla z novinového článku,
• jak se stand-up komedie stala důležitou součástí jejího procesu uzdravování
• a co přimělo tehdejšího viceprezidenta Joea Bidena, aby jí napsal osobní dopis.

17. ledna 2015 šla Chanel Miller se svou mladší sestrou Tiffany na večírek bratrstva v areálu Stanfordovy univerzity. Chanel nebyla nadšená z představy divoké studentské párty – už měla po škole a chtěla se soustředit na svou kariéru, vyvíjela vzdělávací aplikace pro neziskovou organizaci. O to víc ale chtěla strávit čas se sestrou, která ji přijela navštívit na víkend, a tak se rozhodla jít s ní.

Když dorazily na večírek, hrála hlasitá hudba, teklo hodně alkoholu a všude byla typická směs hlučných studentů. Chanel tančila a popíjela vodku. V jednu chvíli šly s Tiffany ven, aby si odskočily na toaletu. To je poslední, co si Chanel pamatuje.

Druhý den ráno se probudila v cizím pokoji, vedle ní seděl policista. Domnívala se, že někde v kampusu omdlela a odvezli ji sem, aby se prospala. Něco ale nedávalo smysl. Měla na sobě cizí tepláky se šňůrkou v pase. Když šla na toaletu, šokovalo ji, že nemá spodní prádlo, které si na večírek vzala. Vlasy měla plné hlíny, větviček a listí, tělo pokrývaly modřiny a oděrky.

Policisté byli podivně vyhýbaví, když se Chanel ptala, co se stalo. Řekli jí, že dva studenti projížděli kolem muže, který s ní dělal něco, co „vypadalo špatně“, zatímco ona byla v bezvědomí. Jeden policista jí řekl, že ti dva byli z toho, co viděli, tak rozrušení, že se během výslechu několikrát rozplakali.

Bylo jasné, že se stalo něco velmi vážného. Ale co přesně?

Když pro ni Tiffany přišla, byla zdrcená. Vysvětlila, že šla zkontrolovat nemocného kamaráda a najednou Chanel nikde nemohla najít. Celou noc ji hledala, ale marně.

O deset dní později seděla Chanel u pracovního stolu a pila kávu. Z ničeho nic jí přišla zpráva od sestry, že v novinách vyšly články o jejím napadení. Chanel šla na internet a našla text, který jí konečně odhalil detaily, jež jí do té doby nikdo nesdělil: student Stanfordu byl obviněn z jejího znásilnění a napadení. Na obrazovce počítače poprvé uviděla tvář svého útočníka.

Z novinového článku se Chanel dozvěděla, že byla nalezena napůl svlečená a v bezvědomí vedle popelnic za domem bratrstva, kde se konala párty. Zatímco byla v bezvědomí, sexuálně ji napadl student Stanfordu Brock Turner. Dva švédští studenti, kteří jeli kolem na kolech, ho přistihli přímo při činu. Turner se pokusil utéct, ale studenti ho pronásledovali a srazili na zem. Jeden kolemjdoucí zavolal policii a ta Turnera zatkla.

Když Chanel článek četla, byla přesvědčená, že každý jiný čtenář bude stejně šokovaný jako ona. Jak je možné, že někdo znásilní bezvědomou ženu? Jak mohl ten muž zcela ztratit morální zábrany?

Když se ale podívala do diskuse pod článkem, šokovalo ji, že mnoho komentářů kritizovalo víc ji než Turnera. Čtenáři se ptali, proč vůbec chodila na studentskou párty, když už nebyla studentkou. Proč se nechala tak opít, že zkolabovala? Některé komentáře byly laskavé a podporující, vyjadřovaly jí účast a odsuzovaly Turnera. Převážná většina však byla negativní – a s každým dalším článkem o incidentu přibývaly další a další.

Chanel věděla, že je sebedestruktivní tyto komentáře číst, ale nedokázala přestat. A nedokázala si nepřipouštět jedovaté poznámky k srdci – až začala zpochybňovat i vlastní pohled na to, co se stalo.

Nepomáhalo ani to, že novináři sami vykreslovali Brocka Turnera v podivně pozitivním světle, přestože psali o člověku obviněném ze znásilnění a sexuálního napadení. Články zdůrazňovaly, že Turner byl členem plaveckého týmu a účastnil se olympijských her v Londýně v roce 2012. Lidé, kteří ho znali, byli citováni s tím, jakou tragédií je jeho zatčení, a poskytovali mu nadšené charakterové reference.

V mnoha ohledech byl Turner vykreslen mnohem lidštěji než Chanel, která byla označována pouze jako „oběť“. Média přitom zdůrazňovala, kolik vypila, a podrobně popisovala její nahé, bezvládné tělo. Až později si Chanel uvědomila, že to zapadá do širšího vzorce, jakým jsou ženské oběti sexuálního násilí v médiích zobrazovány.