Prvotřídní šílenství

Problémy duševního zdraví nebývají většinou vykreslovány v nejlepším světle. Navzdory pokroku, kterého bylo v posledních letech dosaženo, kolem nich stále přetrvává stigma. Lidé, kteří mají osobní zkušenost s psychiatrickými onemocněními, proto často nechtějí o svých potížích mluvit.

To je podle Nassira Ghaemiho velká škoda – a zároveň to tak být nemusí. Jeho východisko je jednoduché: když se podíváme do minulosti, zjistíme, že řada nejvýznamnějších světových vůdců trpěla duševními poruchami. Pokud tuto skutečnost přijmeme a dokážeme ji nahlížet jinak, můžeme začít oceňovat i pozitivní důsledky psychiatrických onemocnění.

V minulosti toto tabu vedlo k tomu, že jsme měli tendenci podporovat spíše ty představitele a vůdce, kteří působili co nejvíce „normálně“. Přitom například deprese nebo bipolární porucha mohou být v určitých ohledech při výkonu veřejné funkce výhodou.

Jak uvidíte v tomto shrnutí, někteří z nejvlivnějších vůdců světových dějin osobně prožili vážné psychické potíže. Zkoumáním jejich chování můžeme lépe porozumět vztahu mezi duševním zdravím a politickým vedením a zároveň zpochybnit některé naše hluboce zakořeněné předsudky v této oblasti.

V tomto shrnutí se mimo jiné dozvíte:

• jak mohla hyperthymická porucha osobnosti přispět k odvrácení jaderné války,
• proč Tony Blair nebyl tak monomaniakální, jak bývá často líčen,
• a do jakého překvapivého oboru sahá předsudek vůči duševním onemocněním.

Duševní onemocnění je vážná věc. V krajních podobách může být pro postižené i jejich blízké doslova devastující. Kolem psychických poruch navíc stále panuje silné společenské tabu. I to může vysvětlovat, proč se někteří lidé se zkušeností s duševní nemocí stydí a snaží se ji skrývat.

Autor však zastává názor, že některé formy duševních poruch s sebou nesou i schopnosti, které jsou většinové populaci jinak nedostupné. Konkrétně má na mysli dvě diagnózy: velkou depresivní poruchu – běžně označovanou jako depresi – a bipolární poruchu. Tyto poruchy mohou podpořit vznik důležitých charakterových vlastností.

Vezměme si například člověka, který prošel depresí. Deprese je porucha nálady, která vede k dlouhodobým pocitům smutku, beznaděje a prázdnoty. Často snižuje motivaci i zájem o okolní svět. Zároveň však platí, že ten, kdo ji zažil, bývá nadprůměrně empatický – právě proto, že má osobní zkušenost s hlubokým smutkem a utrpením.

Člověk, který depresí nikdy netrpěl, si může těžkou depresi do jisté míry představit, ale není to totéž, jako když jí skutečně projde. A pokud se někomu podaří depresi překonat, často lépe chápe zápasy a křehkost lidské existence.

Bipolární porucha je v tomto ohledu jiná. Lidé, kteří jí trpí, mohou rychle přecházet mezi fázemi mánie a deprese. To je může činit spontánnějšími a impulzivnějšími. Vysoká hladina energie a povznesená nálada jsou však vyvažovány hlubokými propady do deprese. Zároveň – a k tomu se v dalších kapitolách vrátíme – lidé s bipolární poruchou často nahlížejí svět z nestandardních úhlů. Dokážou si představit kreativní řešení problémů, která by pro někoho bez této zkušenosti byla sotva myslitelná.

Obě tyto poruchy se navíc mohou vyskytovat i v „mírnějších“ podobách. Dystymická porucha (dříve dysthymická) je spojena s chronicky depresivním laděním, zatímco hyperthymická porucha osobnosti bývá považována za jakousi mírnou, trvale zvýšenou variantu bipolárního spektra.

Lidé s dystymickou osobností prožívají život v trvale snížené náladě a v průběhu let u nich může docházet k několika výraznějším depresivním epizodám. Často bývají velmi empatičtí a hloubaví. Hyperthymické osobnosti jsou naopak plné energie a nápadů, bývají okouzlující, odvážné a společenské. Jako by žily v trvalém stavu mírné mánie.

Když už máme základní přehled o těchto poruchách a osobnostních stylech, podívejme se na některé z nejvlivnějších vůdců posledních desetiletí, u nichž lze dystymické či hyperthymické rysy rozpoznat.

Jen málokdo by asi hádal, že dva vůdci, kteří inspirovali – a dodnes inspirují – naději milionů lidí, měli výrazně depresivní ladění osobnosti. Ghaemi se domnívá, že Mahátma Gándhí měl dystymickou osobnost, zatímco Martin Luther King Jr. prodělal alespoň tři epizody těžké deprese.

Oba tito vůdci zažívali depresivní období už v dětství, což předznamenalo jejich další vývoj. Jak Gándhí, tak King se v mladém věku pokusili o sebevraždu.

Gándhí jako dospívající úmyslně snědl spolu s přítelem jedovatá semena. Důvodem byla jeho silná vina: měl pocit, že se nedokáže náležitě postarat o svého starého otce. King se ve dvanácti letech dvakrát pokusil vyskočit z okna. Jeho přítel, psychiatr Alvin Poussaint, tyto činy vysvětloval jako impulzivní reakci na smrt Kingovy babičky. Autor je však přesvědčen, že šlo o skutečné sebevražedné pokusy.

Podobné vzorce chování u obou vůdců nachází i v pozdějších letech. Deprese u nich zřejmě vyvolával nebo zhoršoval obrovský tlak, kterému čelili. Vedli totiž masová hnutí za občanská práva, která narážela na silný odpor. Je snadné si představit, jak velkou odpovědnost za své následovníky cítili a jak frustrující pro ně muselo být, když se překážky zdály nepřekonatelné.

Empatie je dnes chápána i jako neurologický jev. Když vidíme, že je někdo jiný týrán nebo ponižován, náš mozek reaguje podobně, jako bychom byli obětí my sami. Tento mechanismus, označovaný jako systém zrcadlových neuronů, byl popsán například v experimentech na makacích.

Jak už zaznělo v předchozí kapitole, deprese může empatii prohlubovat. Studie mezi vysokoškolskými studenty ukázala, že lidé s depresivní zkušeností dokážou intenzivněji prožívat to, co cítí druzí – a to i v obdobích, kdy sami nejsou v akutní epizodě.

Autor zde vidí přímou souvislost s politikou Kinga a Gándhího a označuje ji za formu „radikální empatie“. Jinými slovy: oba vůdci stavěli na lásce a porozumění, nikoli na nenávisti k protivníkům. Konflikty se snažili řešit nenásilně – a tento přístup podle autora vyrůstal z jejich nenormativního pohledu na svět, formovaného právě zkušeností s duševním onemocněním.