Prokletí velikosti

V posledních desetiletích se průmyslově vyspělé země znovu potýkají s ekonomickým problémem, který se ještě nedávno zdál být minulostí – s problémem ekonomické koncentrace. Tento pojem označuje proces, při němž se celá odvětví dostávají pod kontrolu stále menšího počtu firem, které rostou do čím dál větších rozměrů, až nakonec několik málo korporátních gigantů ovládá trh.

Dnes jsou nejviditelnějšími obry technologického průmyslu společnosti jako Amazon, Facebook či Google. To je však jen špička ledovce. Například ve Spojených státech zaznamenalo od roku 2000 více než 75 procent všech odvětví rostoucí míru ekonomické koncentrace.

V tomto shrnutí se podíváme na to, jak a proč se tento problém poprvé objevil na konci devatenáctého století, jak ustoupil v první polovině dvacátého století a jak se znovu vynořil na jeho konci. Během této rychlé prohlídky ekonomických, politických a právních dějin se zaměříme i na znepokojivé důsledky ekonomické koncentrace a na některá možná řešení.

Na této cestě se dozvíte:

• jaké protiintuitivní argumenty byly vzneseny na obranu monopolů,
• jaké přesvědčivé argumenty se objevily proti nim a
• které významné osobnosti a hnutí tyto argumenty formulovaly.

Příběh ekonomické koncentrace začíná v období takzvaného „pozlaceného věku“ (Gilded Age) – éry amerických dějin zhruba od 70. let 19. století do roku 1900. Při jeho vyprávění se zaměříme především na události ve Spojených státech, které dobře ilustrují trendy probíhající v průmyslových ekonomikách po celém světě.

Celkový vývoj té doby by se dal popsat jako ekonomická koncentrace na steroidech. Během pozlaceného věku se průmyslové ekonomiky staly mimořádně koncentrovanými: jedna firma za druhou se slučovala do stále větších korporací, označovaných jako trusty. Mezi lety 1895 a 1904 se přibližně 2 274 amerických výrobních společností sloučilo do pouhých 157 trustů.

Mnoho z nich se stalo dominantními hráči ve svých odvětvích. Z 93 hlavních konsolidací té doby získalo 72 nově vzniklých trustů tržní podíl přes 40 procent a 42 z nich překročilo hranici 70 procent. Nad těmito úrovněmi se nejmocnější trusty proměnily v monopoly.

Monopol je stav, kdy má jediná firma téměř úplnou kontrolu nad celým odvětvím. Označení „monopolista“ se používá jak pro takovou firmu, tak pro jejího vůdce. Na počátku 20. století existovaly trusty s monopolním postavením prakticky v každém hlavním odvětví americké ekonomiky. Ovládaly ocel, lodní dopravu, železnice, telekomunikace, ropu, bavlnu, tabák, cukr i gumu.

Největší monopolisté pozlaceného věku se stali symbolickými postavami své doby – například Standard Oil Johna D. Rockefellera či Carnegie Steel Company Andrewa Carnegieho. Oba se zařadili mezi nejbohatší jednotlivce v dějinách, s majetkem přes 300 miliard dolarů každý (po přepočtu na dnešní ceny).

Nejúspěšnějším monopolistou ze všech byl však bankéř J. P. Morgan, který vybudoval monopoly v celé řadě odvětví. Patřily mezi ně Northern Securities Company (železniční trust), International Mercantile Marine Co. (lodní trust), AT&T (telekomunikační trust) a US Steel – ocelářský gigant, který vznikl sloučením stovek ocelářských firem a následným odkoupením hlavního konkurenta, Carnegie Steel Company, v roce 1901.

Morgan, Carnegie a Rockefeller se společně stali hlavními tvářemi promonopolního „hnutí trustů“, na které se nyní podíváme.

Konkurence byla tradičně považována za jeden z pilířů kapitalismu. Nutí firmy neustále zvyšovat kvalitu a snižovat ceny svých výrobků a služeb. Pokud se jim to daří, získávají zákazníky na úkor konkurentů. Pokud neuspějí, ztrácejí tržní podíl a mohou skončit v úpadku. Aby přežily a prosperovaly, musejí inovovat – a z toho těží všichni.

Takto se obvykle o konkurenci uvažuje. Monopoly však tuto představu popírají. Ze své podstaty totiž konkurenci odstraňují.

Monopolisté z pozdního 19. století se za to nijak neomlouvali. Naopak věřili, že monopoly představují vyšší formu ekonomické organizace, která posune kapitalismus do další fáze vývoje. Jejich obhájci se souhrnně označovali jako hnutí trustů.

Členové tohoto hnutí se na konkurenci nedívali příznivě. Naopak ji vinili z ekonomického chaosu, který otřásal průmyslovými ekonomikami v 90. letech 19. století. Podle nich vedla „přehnaná“ konkurence k příliš rychlému a příliš hlubokému poklesu cen, což přivedlo stovky firem k bankrotu. Konkurence pro ně byla formou chaosu.

V praxi znamenala rozdrobení trhu s daným produktem či službou mezi mnoho malých firem, které spolu sváděly nekonečný boj o přežití na úkor ostatních. Výsledkem byla trvalá turbulence.

Monopoly naopak podle hnutí trustů přinášely trhům stabilitu a pořádek. Tím, že soustředily kontrolu nad celým odvětvím do rukou jedné velké společnosti, ukončily neustálou volatilitu a roztříštěný chaos soupeření mnoha menších firem. Zároveň měly činit výrobu v daném odvětví efektivnější.

Důvodem jsou úspory z rozsahu – větší firmy mohou díky hromadné výrobě dosahovat nižších nákladů na jednotku produkce. Výrobní náklady totiž mají tendenci klesat s rostoucím objemem výroby. Například vyrobit další automobil na montážní lince je mnohem levnější než postavit ho v domácí garáži.

Hnutí trustů se proto považovalo za předzvěst nové, efektivnější, stabilnější a uspořádanější podoby kapitalismu – jak však uvidíme v následující části, tato vize měla i svou temnou stránku.