Příliš mnoho dobrého

Od průmyslové revoluce v devatenáctém století se náš svět neustále mění – a tempem, které se každým dnem zrychluje. Naše těla se však zdají být neochotná přizpůsobit se tempu moderního života. Ve skutečnosti se od doby kamenné příliš nezměnila.

Naše „zastaralá“ těla jsou zmatená stravovacími, pitnými i pracovními návyky, které dnes patří k pohodlnému západnímu životnímu stylu. Stejně tak je mate masivní a nepřetržitý tok informací, jemuž jsme vystaveni prostřednictvím televizních obrazovek a chytrých telefonů.

V této knize se dozvíte, proč se naše těla tak obtížně přizpůsobují modernímu životu, jak tento zápas vede ke vzniku chronických onemocnění a co můžeme dělat, abychom těmto problémům čelili. Zjistíte také, proč byli naši předci schopni sníst během jediného dne devět kilogramů masa, proč mohla v minulosti i drobná rána znamenat smrt a proč si musí japonští dospělí každý rok nechat změřit obvod pasu.

Starší lidé často zápasí s tím, když se učí pracovat s počítačem. Trvá jim nějakou dobu, než si na digitální svět zvyknou. Podobně je i lidské tělo zmatené moderním prostředím.

Tělo se změnám okolního světa přizpůsobuje velmi pomalu. Naši dávní předkové byli všichni tmavé pleti a až do doby před zhruba 60 000 lety žili v Africe. Protože ke tvorbě vitamínu D potřebujeme sluneční světlo, lidé, kteří se stěhovali do oblastí s menším množstvím slunce, trpěli jeho nedostatkem. Vitamín D je zásadní pro vývoj pevných kostí, a proto měli lidé, kteří dokázali přijímat více slunečního světla, větší šanci na přežití.

Během tisíců generací tak náhodné genetické mutace vedoucí ke světlejší pleti poskytovaly lidem výhodu a byly předávány dál. Po mnoha tisících let se těla našich předků postupně přizpůsobila méně slunečným podmínkám a obyvatelé těchto oblastí získali světlejší pleť.

Od průmyslové revoluce se však naše prostředí mění mnohem rychleji, než s jakou rychlostí se mu dokážeme přizpůsobovat. Průmyslová revoluce zásadně proměnila náš způsob života. Zatímco dříve bylo jídlo vzácné, dnes ho máme nadbytek. Mnohem více lidí se živí duševní prací místo fyzické dřiny a naše společnosti jsou obecně bezpečnější a méně násilné.

Výsledkem je, že naše těla jsou z těchto rychlých změn značně zmatená.

Bez dostatečného množství potravy nemůžeme žít. Dnes stačí zajít do supermarketu a koupit si na večeři třeba mraženou pizzu, ale před 10 000 lety vypadala situace s jídlem úplně jinak.

Jídlo nebylo vždy k dispozici, a proto bylo výhodné ukládat si tuk, kdykoli se naskytla příležitost se najíst. Raní cestovatelé, kteří navštěvovali indiánské kmeny, psali, že jejich členové dokázali v době hojnosti sníst až devět liber masa – tedy přibližně 12 000 kalorií – za jediný den. Lidé museli jíst vždy, když to bylo možné, protože jídlo bylo vzácné.

Jejich těla si musela vytvářet energetické zásoby, a tak ukládala tuk na bocích, břiše a stehnech. Tukové rezervy představovaly velkou výhodu pro přežití, zejména v chladnějším klimatu, protože zároveň chránily tělo před mrazem.

Dnes máme jídla nadbytek a tukových zásob hromadíme příliš mnoho. Tuk už nepotřebujeme k tomu, abychom se udrželi v teple – máme účinné oblečení i vytápěné bydlení. Náš metabolismus a genetická výbava nám navíc hubnutí ztěžují.

Když zhubneme, klesne i počet kalorií, které naše tělo potřebuje. Na každý procentní bod tělesné hmotnosti, o který přijdeme, potřebujeme denně zhruba o 20 kalorií méně. Zhubnout a váhu si udržet tedy můžeme jen tehdy, pokud budeme dlouhodobě – po zbytek života – jíst méně, ne jen několik týdnů držet dietu.

V roce 2012 zjistila doktorka Priya Sumithran, že když člověk zhubne, jeho tělo začne uvolňovat hormony, které ho nutí více jíst, bez ohledu na to, jakou má aktuálně velikost. V době, kdy bylo jídlo vzácné, to bylo užitečné. Dnes však tento mechanismus přispívá k epidemii obezity.