Příběhy z moře

Jako syn důstojníka amerického letectva měl William H. McRaven už od útlého dětství slabost pro dobrodružství. Jednoho pátečního večera, když mu bylo pět let, se vkradl do Klubu amerických důstojníků ve Fontainebleau ve Francii, kde byla jeho rodina tehdy umístěna. Schovaný za barem poslouchal, jak jeho otec a další důstojníci sedící kolem oválného stolu jeden po druhém vyprávějí příběhy z bitev druhé světové války, o životě na frontě a o statečných činech ušlechtilých válečníků.

Jak se později ukázalo, McRaven brzy vyroste v muže, který bude mít své vlastní příběhy k vyprávění. Námořnické historky v těchto úryvcích vycházejí z jeho života a z dlouhé kariéry důstojníka amerického námořnictva a velitele speciálních sil. Jsou to příběhy, jaké si námořníci vyprávějí na dlouhých plavbách daleko od domova – nebo u stolu ve Fontainebleau.

Při čtení se dozvíte, co má McRaven společného se zouváním bot na letišti, proč doufá, že americké válečné úsilí v Iráku mělo smysl, a jaká lekce z výcviku jednotek SEAL mu pomohla překonat jeho nejtěžší životní zkoušky.

V roce 1963 byl Williamův otec převelen z Fontainebleau ve Francii na leteckou základnu Lackland v San Antoniu v Texasu poté, co prodělal lehkou mrtvici. V armádním areálu známém jako Medina Annex měl malý McRaven téměř neomezenou volnost pobíhat venku. V době vrcholící studené války však byla jedna část komplexu přísně zakázaná.

Vysoce střežené skladiště munice v Medina Annex obklopovaly tři ploty z ostnatého drátu vysoké osm stop a vše nasvědčovalo tomu, že uvnitř jsou ukryty jaderné zbraně. V roce 1966 si McRaven společně s kamarády Billiem a Jonem vymyslel plán, jak se tam dostat. „Operace Vulkan“, jak akci nazvali, byla inspirována špionážními příběhy a bunkry ve tvaru sopky, v nichž byla munice uskladněna.

Jejich „mise“ měla sice hravou podobu, ale v jejich očích šlo o vážnou věc: chtěli zjistit, zda se uvnitř neděje něco, co by mohlo ohrozit jejich zemi. Ozbrojeni hračkami a párky v rohlíku – které měly posloužit jako návnada pro služební psy – našli zalesněnou část oplocení, kde se chystali na pokus o vniknutí.

K pletivovému plotu přiložili dlouhé dřevěné desky a vytvořili si tak provizorní most na druhou stranu. Zatímco Jon a Billie nakonec dostali strach, McRaven se vyšplhal až na vrchol třetího plotu. V tu chvíli se však rozezněly sirény a ozvalo se zuřivé štěkání psů. Vzdušná policie přes megafon oznámila, že v chráněné oblasti se nacházejí narušitelé a že je povoleno použít i smrtící sílu.

Místo aby se vzdal, McRaven se rozběhl zpátky po prknech a přeběhl přes zbývající dva ploty. Jeho pistole Roy Rogers s perleťovou rukojetí zůstala na místě, ale jemu i jeho kamarádům se podařilo nepozorovaně a bez úhony uprchnout zpět k McRavenovu domu.

O pár dní později přišel McRavenův otec domů a zeptal se syna, zda ví něco o pokusu o vloupání do muničního skladu. Poprvé v životě mu McRaven zalhal a tvrdil, že o ničem neví. Otec se na něj podíval se zklamaným výrazem, ale k jeho úlevě se věc dál neřešila.

Tu noc usínal s pistolí na nočním stolku vedle postele. Ačkoli mu incident ukázal, že svému otci už nikdy nesmí lhát, jeho touhu po dobrodružství rozhodně neuhasil.

Mentální i fyzická náročnost šestiměsíčního základního výcviku podvodních demoličních jednotek/SEAL (BUD/S) je pověstná – jde o nejtěžší část cesty stát se příslušníkem Navy SEAL. Když McRaven v roce 1977 nastupoval do kurzu, dokončila ho úspěšně méně než polovina všech uchazečů.

Jedním z důvodů vysoké neúspěšnosti je i to, že skončit je zdánlivě velmi snadné: stačí třikrát zazvonit na zvon. Nejnáročnějším obdobím BUD/S je takzvaný „pekelný týden“ (Hell Week). Trvá šest dní téměř bez spánku, s neustálým tlakem instruktorů a vyčerpávajícími fyzickými úkoly. Mnoho z nich je záměrně navrženo tak, aby byly téměř nesplnitelné.

Jeden z instruktorů McRavena neustále zasypával otázkami – například zda si myslí, že jeho přítelkyně je hezká. Když odpověděl, že ano, instruktor ho obvinil ze lži a přidal mu další kliky. Během pekelného týdne McRaven jednou špatně rozhodl při řízení posádky člunu a jeho tým se převrátil. Zvlášť ho trápilo, že kvůli jeho chybě skončili ostatní promočení a prochladlí. Díky spolupráci se však jemu i jeho kolegům podařilo dostat zpět do člunu a cvičení dokončit.

Tato i další zkušenosti mu ukázaly, že síla, inteligence ani rychlost samy o sobě nerozhodují o úspěchu ve výcviku. Skutečnými vítězi byli ti, kteří dokázali vytrvat tváří v tvář neúspěchu.

S touto lekcí v hlavě měl už téměř za sebou celý šestiměsíční kurz, když přišel nečekaný zvrat. V závěrečném cvičení BUD/S, které zahrnovalo vysazení a vyzvednutí vrtulníkem, měli uchazeči skočit z dvourotorového vrtulníku CH‑46 do zálivu Coronado a poté se pomocí lanového žebříku vrátit zpět na palubu.

McRaven se právě vytáhl zpět do vrtulníku, když si uvědomil, že je něco v nepořádku. Voda mu rychle zalévala nohy a posádka nedokázala stroj ovládnout – vrtulník ztratil výkon na jednom motoru. Všem bylo nařízeno opustit letoun. McRaven skočil do vody, potopil se co nejhlouběji a vynořil se až ve chvíli, kdy si byl jistý, že se vyhnul rotorům.

Když se domníval, že jsou všichni venku a v bezpečí, jeden ze spolubojovníků ho ve vodě varoval, aby se otočil. Vrtulník, který se vymkl kontrole, se k němu rychle blížil. Plaval, jak nejrychleji dokázal, a jen o vlásek unikl, než by ho stroj zasáhl.

Netušil však, že tento incident je jen předzvěstí toho, co ho v kariéře ještě čeká.