Příběhy, které nás utvářejí

Co je na lidech tak výjimečného? Vždyť i jiná zvířata jsou inteligentní: už dávno nevěříme, že schopnost používat nástroje nebo poznat svůj odraz v zrcadle je výhradně lidská. Ale s největší pravděpodobností jsme jediný druh, který dokáže uklidnit své potomky vyprávěním o dni, kdy Batman šel do nemocnice na vyndání mandlí.

Jen lidé jsou beznadějně přitahováni k příběhům. Trávíme značnou část svého času v říši fantazie – a v těchto úryvcích zjistíte proč. Dozvíte se o mnoha funkcích, které příběhy pro náš druh mají, a pochopíte, jak formují naše životy, i když si to často ani neuvědomujeme. Při čtení této knihy také zjistíte, kolik času denně skutečně trávíte sněním; proč jste si podobnější se Sherlockem Holmesem, než jste si možná mysleli; a proč by přílišná „realističnost“ mohla ohrozit vaše duševní zdraví.

Ať už si to uvědomujete, nebo ne, váš mozek tráví značnou část času daleko od skutečného života. Zatímco jste v práci, vaše mysl se vyhřívá na vzdálených plážích. Večer navštěvuje hodiny v Bradavicích a v noci se snaží uniknout čelistem hladových zombie.

Všechny tyto představy jsou příběhy – a jsme na nich závislí. Ve skutečnosti jsou naše životy z velké části ovládány smyšlenými vyprávěními. Nejde jen o to, že hltáme filmy, televizní seriály a romány; s příběhy se setkáváme také ve formě denního snění nebo třeba ve sportovních přenosech.

Stačí si vzpomenout, jak jsou inscenovány typické zápasy profesionálního wrestlingu. V podstatě vypadají velmi podobně jako divadelní hry – jen s o něco menším filozofováním o životě a s mnohem větším množstvím násilí. Sledují jednoduché dějové oblouky s typickými schématy a konflikty mezi protagonistou a antagonistou, například kdo spal s čí ženou nebo kdo je ten pravý vlastenec USA.

Příběhy však nejsou jen něco, co pasivně konzumujeme. Neustále si je vytváříme i sami. Jsme skutečně nenapravitelní snílci. Podle jedné studie zažíváme přibližně tisíc denních snění za den, přičemž každé trvá v průměru asi 14 sekund. Celkově tedy sníme zhruba čtyři hodiny denně!

Zajímavé je, že všechny tyto příběhy mají tendenci řídit se stejnou strukturou, bez ohledu na to, kde nebo jak se s nimi setkáváme. Zjednodušeně řečeno: příběh je o člověku, který se snaží překonat nějaký problém – ať už je to rytíř zachraňující princeznu, nebo Harry Potter bojující s Voldemortem. Jinými slovy: příběhy jsou vždy o problémech.

Koneckonců, kdo by chtěl číst příběh o někom, kdo tráví celý den poleháváním na slunné terase, občas si něco vezme z lednice a jde na záchod? I když se to může zdát jako žádoucí způsob života, je to docela nudný příběh. Problémy jsou prostě zajímavější.

Pravděpodobně máte rádi jídlo a sex. Evoluce z těchto věcí udělala něco příjemného, aby zajistila, že přežijete a rozmnožíte se. Ale nejspíš máte rádi i příběhy. Proč by nás tedy evoluce měla nutit toužit právě po nich? Ve světě, kde přežívají jen ti nejsilnější, jak nám příběhy pomáhají být silnější?

Částečně je to tím, že příběhy mají často velmi praktické využití. S pomocí fiktivních vyprávění můžeme zkoumat různé způsoby, jak reagovat na obtížné situace, a sbírat zkušenosti, aniž bychom museli čelit skutečným následkům. Jen tím, že si něco představíte, můžete do určité míry prožít, jak byste reagovali, kdybyste se v džungli setkali s tygrem, nebo co byste dělali, kdybyste zjistili, že vás partner podvádí.

Můžete si to představit jako letecký simulátor: piloti používají simulované kokpity, aby se připravili na skutečné lety. Podobně i my trénujeme řešení reálných problémů prostřednictvím příběhů.

Tyto simulace mohou také zlepšovat naše sociální dovednosti. Jedna studie zjistila, že lidé, kteří hodně čtou beletrii, mají lepší sociální dovednosti než ti, kteří čtou převážně literaturu faktu. Veškerý trénink, který získávají „konzumací“ fiktivních konfliktů, je činí lepšími v empatii a řešení sporů.

Možná si říkáte: „To je absurdní! Jak se vůbec můžeme připravovat na skutečný život tím, že se zabýváme příběhy, které nejsou ani pravdivé?“ Správná námitka. Přesto i když víme, že příběhy jsou smyšlené, náš mozek je vnímá jako skutečné.

Neurovědkyně Anne Krendl provedla studii, která to ukazuje. V experimentu účastníkům snímali mozky, zatímco sledovali western s Clintem Eastwoodem. Kdykoli se Eastwood ve filmu jevil jako velmi rozzlobený nebo smutný, mozek diváka reagoval, jako by byl rozzlobený nebo smutný on sám. Jak vidíme, příběhy v mozku vyvolávají stejné či podobné pocity, jaké si představujeme u postav. Příběh tedy nejen vnímáme – prožíváme ho, jako by se skutečně odehrával nám.