Příběh lidského těla

Příroda se pohybuje pomalu. Čas měří v miléniích, nikoli ve staletích. Vývoj lidského těla je příběh, který se psal miliony let. Jenže sociální dějiny a hluboký biologický čas přestaly kráčet ruku v ruce v době industrializace. Dnešní život je plný blahobytu, ale také paradoxů. Jíme příliš mnoho a příliš málo se hýbeme. Vznikl tak nesoulad mezi našimi prehistorickými těly a moderním světem, v němž žijeme. V nejbohatších a nejvyspělejších zemích prudce přibývá obezity, diabetu a osteoporózy.

Pokud chceme tuto situaci změnit, tvrdí paleoantropolog Daniel Lieberman z Harvardu, musíme pochopit, co lidské tělo ve skutečnosti je a odkud pochází. A právě s tím nám pomáhá kniha Příběh lidského těla. Nabízí široce pojatý evoluční příběh druhu Homo sapiens: sleduje vývoj lidstva od jeho počátků ve střední Africe před miliony let až po dnešek, kdy trávíme většinu času v kancelářích.

V tomto shrnutí se dozvíte, jak přírodní výběr interaguje se změnami prostředí, proč může držení těla ovlivnit osud celého druhu a proč byl vznik zemědělství zároveň požehnáním i prokletím.

Charles Darwin vydal svou knihu O původu druhů v roce 1859. Uvnitř jejích stránek představil teorii, která otřásla světem. Staletí náboženských představ o historii lidstva byla převrácena naruby.

Co tedy tato slavná kniha říká? Začněme základy. Podle Darwina je hnací silou evoluce přirozený výběr. To jednoduše znamená, že příroda „vybírá“ nejlépe přizpůsobené jedince daného druhu. Ti pak s větší pravděpodobností přežijí a rozmnoží se.

Přirozený výběr lze rozdělit do tří samostatných, ale vzájemně propojených složek. První je variabilita. Darwin tím myslel, že každý organismus se v něčem liší od ostatních členů téhož druhu. Druhou složkou je genetická dědičnost: každý organismus předává své dědičné vlastnosti potomkům. A nakonec tu máme rozdílný reprodukční úspěch. Zní to složitě? Ve skutečnosti to znamená jen tolik, že různí jedinci mají různý počet potomků, kteří se sami dožijí reprodukčního věku a dále se rozmnožují.

Přirozený výběr je obvykle poháněn tzv. negativním výběrem. Ten nastává, když má organismus „negativní“ dědičné vlastnosti. U lidí je dobrým příkladem genetická porucha hemofilie. Takové vlastnosti snižují šanci na reprodukční úspěch. Organismus s negativními vlastnostmi má menší pravděpodobnost, že zanechá potomky, než konkurenti, kteří je nemají. Podobně jako lidé s hemofilií by tito jedinci měli bez moderní medicíny nižší šanci na přežití.

Negativní výběr tedy v zásadě udržuje status quo – „má rád“, když věci zůstávají tak, jak jsou. Nejlépe vycházejí organismy bez výrazných nových dědičných vlastností.

To je biologický proces. Jakou roli ale hraje prostředí? Když dojde k dramatickým změnám v prostředí, přirozený výběr používá jiný nástroj – adaptaci. Ta popisuje, jak se u jedinců vyvíjejí nové dědičné vlastnosti, které jim pomáhají přizpůsobit se novým podmínkám. Tyto vlastnosti pak pomáhají jak původnímu organismu, tak jeho potomkům prosperovat.

Dobrou ukázkou rozsáhlé změny prostředí, která vyvolává tento typ evoluční adaptace, je změna klimatu.

A to je Darwinova teorie evoluce v kostce. V následujících kapitolách se podíváme hlouběji na to, jak do tohoto obrazu zapadá historie lidského těla.

Co nás odlišuje od ostatních živočišných druhů? Je to naše velká mozková kapacita, nebo snad jedinečné protistojné palce? Ve skutečnosti je to především naše vzpřímená chůze. Naše evoluční cesta se zásadně změnila ve chvíli, kdy naši předci přestali chodit po čtyřech a začali se pohybovat po dvou nohách. Právě to z nás udělalo dominantní druh na Zemi.

Změna ale nepřišla zadarmo. Přijetí dvounohého způsobu života znamenalo ztrátu jiných schopností. Vezměme si šimpanze. Sdílíme s nimi 98 procent genů. Dvě procenta se mohou zdát jako maličkost, ale ve skutečnosti představují obrovský rozdíl. Jsme slabší, pomalejší a méně obratní než naši příbuzní z džungle. Šimpanz není jen dvakrát rychlejší než člověk, dokáže také zvednout předměty dvakrát těžší, než by zvládl i ten nejsilnější muž či žena. To je ohromující, uvážíme-li, jak je ve srovnání s člověkem malý.

Je tedy zřejmé, že naše evoluční odlišení od šimpanzů mělo své nevýhody. Na druhou stranu však přineslo i zásadní výhody.

První výhodou vzpřímené chůze byla efektivita. Jak jsme viděli, adaptace probíhá v obdobích rychlých změn prostředí. A právě to se dělo, když se cesty lidí a šimpanzů rozešly. Byla to doba intenzivních klimatických změn. Sucha byla stále častější. Naši předci museli kvůli potravě urazit mnohem větší vzdálenosti.

Chůze po dvou se ukázala jako výhodná. Když šimpanz chodí vzpřímeně, kýve se ze strany na stranu, protože má nohy daleko od sebe. To ho stojí hodně energie. Není proto divu, že se obvykle nepohybuje příliš daleko – většinou ne více než dva až tři kilometry denně.

Lidský trup je naproti tomu při chůzi převážně nehybný. Energie, kterou šimpanz spálí při překonání 3 000 metrů, umožní člověku ujít zhruba 12 kilometrů. To mělo během období sucha obrovský význam. Díky tomu, že lidé mohli chodit tak daleko, byli mnohem úspěšnější v hledání potravy potřebné k přežití a rozmnožování.