Přežití nejkrásnějších

Když se Eleanor Rooseveltová, manželky amerického prezidenta Franklina D. Roosevelta, zeptali, zda něčeho ve svém životě lituje, odpověděla, že by si přála být krásnější. Je to dojemné prohlášení, zvlášť když pochází od jedné z nejúspěšnějších, nejrespektovanějších a nejuznávanějších žen v historii.

Smutné, ale pravdivé: lidé jsou posedlí krásou. Proč? Máme hluboce zakořeněný biologický pud rozpoznávat, co je krásné, a toužit po tom. Možná si říkáte: „Copak se lidstvo neposunulo dál od takových biologických předsudků?“ Jenže i když si své předsudky dnes uvědomujeme víc než dřív, stále nás ovlivňují. Jsou přítomné už od dětství a snaha je ignorovat často vede jen k jejich posílení.

V tomto shrnutí se dozvíte, že i velmi malé děti dávají přednost lidem, kteří jsou považováni za krásné; proč jsou malé děti tak roztomilé; a také to, že krásní lidé bývají méně trpěliví než ti, které za krásné nepovažujeme.

Moderní věda dnes nabízí odpověď téměř na všechno. Pokud však jde o krásu, dlouho k ní neměla mnoho co říct. V roce 1954 napsal americký psycholog Gardner Lindzey klasickou „Příručku sociální psychologie“, která se stala základní referenční publikací oboru. Pokud jde o krásu, najdeme v ní ale jen jedinou zmínku v části věnované „fyzickým faktorům“.

Tato zdrženlivost vůči tématu pravděpodobně pramení z neúspěšných pokusů minulosti hledat souvislost mezi fyzickými rysy a chováním. Například Johann Kaspar Lavater se ve svých „Esejích o fyziognomii“ z roku 1772 pokusil spojit určité rysy obličeje s konkrétními charakterovými vlastnostmi – projekt, který moderní věda důkladně vyvrátila.

Historicky navíc sociální vědci projevovali o téma krásy jen velmi malý zájem. Značný podíl na tom má takzvaný standardní model sociálních věd (SSSM), který měl ve 20. století na obor velký vliv. Podle SSSM je lidská mysl prázdná tabule, kterou formují výhradně vnější podmínky a sociální učení; biologie v tomto pojetí nehraje žádnou roli.

Vlivná kniha Naomi Wolfové „Mýtus krásy“ přesně tento pohled zastává. Nahlíží krásu optikou feminismu a tvrdí, že krása je čistě sociální konstrukt, který slouží k udržování patriarchální společnosti a k vytváření zisků pro kosmetický průmysl. Takové pojetí je však omezené, protože se soustředí jen na moderní vnímání krásy. Opomíjí nepopiratelný fakt, že příběh formování lidské mysli se odvíjí v průběhu desítek tisíc let evoluce.

Zjednodušování je ale pro SSSM typické: mylně odděluje biologii a kulturu a ignoruje skutečnou složitost fenoménu krásy. Tuto složitost přitom vidíme i na tak zdánlivě povrchní věci, jako je líčení. Vědecký publicista Roger Bingham propojuje biologii s rituály krásy a naznačuje, že když si ženy nanášejí tvářenku, aby napodobily přirozený ruměnec, vysílají tím signál dospělosti, mládí a sexuální nevinnosti – tedy směs kulturně i biologicky ceněných atributů.

Ačkoli nelze popřít, že krása hrála roli v lidských dějinách odjakživa, otázka zůstává: co vlastně krása je?

Kdyby se vás někdo zeptal, jak byste definovali krásu, co byste odpověděli? Když tuto otázku položili Aaronu Spellingovi, tvůrci seriálů Pobřežní hlídka a Melrose Place, řekl: „Nedokážu ji definovat, ale poznám ji, když vejde do místnosti.“

Naše schopnost rozpoznávat krásu je totiž pravděpodobně vrozená. Silně to podporují studie psycholožky Judith Langloisové. Langloisová shromáždila stovky fotografií lidských obličejů a požádala dospělé, aby je ohodnotili z hlediska přitažlivosti. Poté tyto snímky ukázala kojencům ve věku tří až šesti měsíců. Děti se zcela spontánně dívaly výrazně déle na obličeje, které dospělí hodnotili jako atraktivní.

Muži, ženy, kojenci, Afroameričané, Asiaté i běloši hodnotili obličeje velmi podobně. Kojence nepřitahovaly jen tváře lidí, kteří vypadali jako jejich rodiče, což vylučuje možnost, že by dětská představa krásy byla určena pouze vzhledem mámy a táty. Výsledky naznačují, že se rodíme s určitými preferencemi a „detektory krásy“.

Krása se často definuje jednak souborem vlastností, které činí objekt krásy přitažlivým, jednak fyzickým účinkem, který má na pozorovatele. Oxfordský anglický slovník například definuje slovo „beautiful“ jako „vynikající půvabem tvaru, kouzlem barev a dalšími vlastnostmi, které těší oko a vyvolávají obdiv“. V běžné řeči pak používáme výrazy, které často samy odkazují na fyzickou reakci: „ohromující“, „dechberoucí“, „úchvatná“, „naprosto nádherná“ apod.

Lidé se mohou rozcházet v tom, co přesně si představují pod „půvabem a formou“, ale v jednom se shodnou: krása přitahuje a udržuje pozornost. V tomto smyslu měl Aaron Spelling pravdu – krásu poznáme, když ji vidíme.