Překvapení

Pokud jste jako většina lidí, jsou pro vás kontrola a předvídatelnost spojenci. Je příjemné, když věci jdou podle plánu, a dost nepříjemné, když se vám den zničehonic převrátí naruby. Věděli jste ale, že přijetí nepředvídatelnosti je ve skutečnosti spojeno se štěstím, osobním růstem a lepšími vztahy s ostatními?

Tyto kapitoly zkoumají nepředvídatelnost a vnitřní mechanismy překvapení. Když lépe porozumíte tomu, co vlastně překvapení je a jak vzniká, můžete se naučit prospívat v prostředí nejistoty a začít vytvářet překvapení pro sebe i pro druhé.

V knize zjistíte, jak vyvolat reakci „to je ale překvapení“, proč lidé vyhledávají věštce a jaké výhody má pohled na hvězdnou oblohu.

Ve světě plném nejistoty často zažíváme překvapení – ať už příjemná, nebo nepříjemná. Jak ale vlastně překvapení funguje?

Překvapení se spustí ve chvíli, kdy váš mozek nedokáže odhadnout, co se stane v příštím okamžiku. Mozek neustále vytváří předpovědi toho, co se bude dít; když se však stane něco neočekávaného, okamžitě se dává do pohotovosti. Tato schopnost má jasnou evoluční výhodu: když se naši pravěcí předci setkali s hladovým predátorem, potřebovali být překvapeni, aby zareagovali co nejrychleji a neskončili jako večeře.

Co se tedy v mozku děje, když jsme překvapeni? Zajímavé je, že reakce na překvapení probíhá v několika fázích – říkáme jim sekvence překvapení.

Představte si, že se vracíte domů a vejdete do místnosti plné lidí, kteří na vás křičí „PŘEKVAPENÍ!“. Sekvence překvapení by vypadala takto:

• Fáze zmrazení: během zlomku vteřiny vám překvapení „sebere“ kognitivní zdroje a soustředí veškerou pozornost na objekt překvapení. Na tváři se vám objeví známý výraz „co se to děje?“.
• Fáze zjišťování: mozek prochází všechny dostupné informace, aby zjistil, co se právě stalo. V tomto případě si vyhodnotí: „Moji přátelé se sešli, aby mi uspořádali překvapivou oslavu!“
• Fáze posunu: mění se váš rámec, v němž situaci chápete; způsob, jakým jste na okolnosti nahlíželi předtím, je překvapením pozměněn. Můžete si říct: „Dnes večer nebudu mít obvyklý klidný večer o samotě, ale budu slavit s přáteli.“
• Fáze sdílení: předchozí tři fáze jsou pro mozek náročné, a tak si ulevuje tím, že zážitek sdílíte s ostatními. V tomto případě si o něm povídáte se svými přáteli.

Každý den žijeme v nejistotě, zároveň je ale svět do jisté míry uspořádaný a strukturovaný, takže v něm existuje i určitá předvídatelnost. Jak na nás tato zdánlivá rozpornost působí?

Nespolehlivost světa v nás může vyvolávat úzkost, a ta zase posiluje naši potřebu předvídatelnosti. V neustálé snaze odhadnout, co nás čeká, pracuje náš mozek na plné obrátky. Je těžké, ne-li nemožné, přesně předpovídat klíčové oblasti našich životů – zdraví, politiku, klima a mnoho dalšího. To u mnoha z nás vede k úzkostem.

Co tedy hledáme, abychom své obavy zmírnili? Více kontroly a více předvídatelnosti – a hledáme je na nejrůznějších místech. Jeden průzkum ukázal, že 69 procent žen a 39 procent mužů někdy kontaktovalo věštce. To je jen jeden z příkladů, jak se lidé snaží získat zpět alespoň nějaký pocit kontroly nad svými jinak proměnlivými a nepředvídatelnými životy.

Ani opačný extrém nám ale nevyhovuje: ustálené rutiny každodenního života v nás mohou vyvolávat nudu. Většina z nás má život do určité míry strukturovaný a většinu svých denních činností pod kontrolou. Známe svůj pracovní rozvrh i přesné místo, kam máme jít. Když se chystáme někam, kde jsme ještě nebyli, předem si pomocí chytrého telefonu zjistíme cestu.

Veškerá ta kontrola, po které tolik toužíme, je však často vykoupena nudou – a ta nás znovu přivádí k potřebě překvapení a nepředvídatelnosti.

Překvapení tak funguje jako houpačka: potřebujeme určitou dávku překvapení, ale ne tolik, abychom byli zahlceni chaosem, a zároveň potřebujeme stabilitu, aniž bychom se ukousali nudou.