Prasklina

Navzdory špičkovému vybavení a vysoce kvalifikovaným lékařům má psychiatrie blíž k náboženství než k exaktní vědě. S podporou obřích farmaceutických firem a jejich reklamních rozpočtů se z ní stalo téměř nedotknutelné dogma.

Ve skutečnosti je psychiatrie plná podivných přístupů a předpokladů. Jen málokterý z nich stojí na nejnovějších, objektivních vědeckých datech, zatímco mnohé přímo škodí tomu, jak nahlížíme na lidi s psychickými obtížemi – a často i samotným pacientům.

V tomto shrnutí se dozvíte, jak se péče o duševní zdraví dostala do dnešní podoby: podíváme se na zájmy psychiatrů a institucí duševního zdraví – a také prostě „půjdeme po penězích“. Naštěstí existují i kroky, které jako společnost můžeme podniknout, aby se psychiatrie vrátila k podobě, jež prospívá všem, nejen farmaceutickým firmám.

Po přečtení této knihy pochopíte mimo jiné, proč vás modré pilulky ovlivní jinak než červené, proč byla homosexualita vyškrtnuta z nejznámějšího psychiatrického manuálu a proč je pravděpodobnější, že budete mít diagnózu ADHD, pokud jste nejmladším dítětem ve třídě.

Začněme jednoduchou otázkou: pokud máte psychické potíže, jak si můžete být jisti, že psychiatr stanoví správnou diagnózu? V podstatě nijak.

Diagnostika duševních poruch je mnohem subjektivnější, než by se mohlo zdát, a silně závisí na momentální náladě lékaře i na tom, kde působí.

Ukazuje to například studie doktora Davida Rosenhana. Poslal skupinu osmi akademiků do různých psychiatrických nemocnic. Všichni si stěžovali, že slyší hlas v hlavě, který říká slovo „thud“, jinak se však chovali zcela normálně. Přesto byli všichni diagnostikováni s různými duševními poruchami a dostali silná antipsychotika. Většina z nich byla hospitalizována celé týdny – dokonce i poté, co personálu vysvětlili, že jsou součástí výzkumu.

Statistiky navíc ukazují, že psychiatři po celém světě se na diagnóze shodnou jen ve 32 až 42 procentech případů. Přesto existují určité regionální podobnosti. Když porovnáme trendy v psychiatrických diagnózách mezi zeměmi, zjistíme například, že psychiatři v USA a Rusku dvakrát častěji označí své pacienty za schizofreniky než jejich kolegové v západní Evropě.

Tyto rozdíly vznikají navzdory tomu, že psychologové a psychiatři už dávno zavedli standardizovaný diagnostický systém – Diagnostický a statistický manuál duševních poruch, známý jako DSM. Ten obsahuje všechny psychiatrické diagnózy uznávané v moderní medicíně a od prvního vydání v roce 1952 (DSM-I) prochází neustálými úpravami.

Standardy v DSM však nevycházejí z pevně daných vědeckých důkazů, ale z konsenzu psychiatrů. Například homosexualita byla v DSM-II ještě vedena jako duševní porucha. To se změnilo až v 70. letech pod tlakem hnutí za práva homosexuálů, kdy psychiatři odhlasovali její odstranění z třetího vydání manuálu, DSM-III.

Na rozdíl od jiných lékařských oborů, kde se lékaři mohou na základě objektivních nálezů (například rentgenu) shodnout, zda je pacientovi zlomená noha, nemají psychiatři k dispozici obdobně jednoznačné nástroje. Diagnostika v psychiatrii proto jen zřídka vede k jednomyslné shodě.

Když víte, že psychiatři používají k diagnózám standardní manuál, je na místě otázka: jak takový manuál vlastně vzniká?

Za obsah DSM odpovídá malá skupina psychiatrů označovaná jako pracovní skupina (Task Force). Ta rozhoduje o tom, které poruchy se do manuálu dostanou a jak budou popsány.

Problém je už v samotném principu: o obsahu manuálu se hlasuje – a hlasování není nástrojem objektivní vědy. Ještě horší je, že o tak zásadních věcech rozhoduje tak úzký okruh lidí.

Vědecké předpoklady by měly být podloženy důkazy. Není v nich místo pro osobní víru, názory, naděje či předsudky, které mohou zkreslit objektivní analýzu. Tento důkazně podložený přístup však v rozhodování pracovní skupiny DSM často chybí. Rozhodnutí se spíše odvíjejí od osobních preferencí a prosazují je ti nejhlasitější a nejasertivnější členové.

Psycholožka Renée Garfinkelová, která působila ve dvou poradních výborech DSM, popsala celý proces jako „skupinu přátel, kteří se snaží domluvit, kam půjdou na večeři“.

Subjektivita se netýká jen samotného rozhodování, ale i výzkumných metod, na nichž se nové diagnózy zakládají. Příkladem je porucha sebedestruktivní osobnosti (Self-Defeating Personality Disorder, SDPD), která se do DSM dostala na základě pouhých dvou vědeckých článků – oba přitom trpěly závažnými metodologickými nedostatky. Kromě toho byl rozeslán dotazník, v němž měli psychiatři odpovědět, zda by SDPD měla být do nového vydání DSM zařazena. Pro zařazení se vyslovilo jen 11 procent respondentů.

Navzdory slabé výzkumné základně i nízké podpoře mezi psychiatry prosadil vedoucí pracovní skupiny DSM, dr. Robert Spitzer, zařazení SDPD do manuálu, protože byl osobně přesvědčen, že jde o správný krok. Později v rozhovoru s autorem připustil, že dostupný výzkum byl zcela nedostatečný k tomu, aby ospravedlnil zařazování nových poruch do DSM-IV.

Vzhledem k tomu, jak křehce a nahodile celý systém působí, je téměř zázrak, že DSM stále představuje hlavní standard pro klasifikaci a diagnostiku psychiatrických poruch.