Pozitivní stránka neúspěchu

Když se vám poprvé něco nepovede, zkuste to znovu a znovu. Na první pohled to zní jako moudrá rada – ale je skutečně pravdivá? Ukazuje se, že úspěch nestojí jen na pokusech, ale také na selháních.

Možná si myslíte, že když svůj cíl nesplníte napoprvé nebo ani napodruhé, dělá to z vás poraženého. Zamyslete se ale znovu. Následující kapitoly ukazují, že selhání samo o sobě není špatné; naopak, bez něj se ke svým cílům často vůbec nedostanete.

Vytvoříte‑li prostředí, v němž je selhání nejen přijatelné, ale dokonce vítané, výrazně tím zlepšíte způsob, jakým zkoušíte nové nápady – a k úspěchu se tak dostanete dřív, než čekáte.

V dalších částech se dozvíte, co má švýcarský sýr společného s předcházením katastrofám, v čem spočívá hlavní problém bankrotů a jak přišel Dan Rather o práci v televizi CBS.

Někdy se zdá, že někteří lidé narážejí na každou možnou překážku, zatímco jiní jako by ani nezakopli. Pravda ale je, že selháváme všichni. Rozdíl mezi lidmi spočívá v tom, jak selhávají.

Jedním z klíčových faktorů je, jak si selhání představujeme. Často mylně předpokládáme, že úspěch pramení z vrozeného talentu nebo inteligence, a ne z tvrdé práce a odhodlání.

Ukažme si to na experimentu psycholožky Carol Dweck. Dvě skupiny dětí absolvovaly jednoduchý test a všechny ho úspěšně zvládly. Poté si mohly vybrat z řady navazujících testů různé obtížnosti.

První skupině bylo řečeno, že uspěla díky tomu, „jak jsou chytré“. Tyto děti si pak mnohem častěji vybíraly jednodušší následné testy. Druhé skupině bylo naopak sděleno, že uspěla „díky své tvrdé práci“. Tyto děti byly výrazně ochotnější zvolit si náročnější úkol a přijmout výzvu – a dokázaly uspět i tváří v tvář překážkám.

Když děti chválíme za vrozené schopnosti, hůře pak zvládají náročné situace. „Přirozeně nadaní“ lidé mají tendenci volit spíše pohodlnou cestu než tu hrbolatou. A právě tito lidé často neumějí selhávat s grácií.

Když se takto vychované děti dostanou na vysokou školu nebo do „reálného světa“, nechápou význam tvrdé práce, neumějí přijímat kritiku a neumějí ani prohrávat. K úspěchu však nevede vrozený talent, ale schopnost zvládat selhání – a to často dlouhým a bolestivým procesem.

Ti, kdo považují selhání za normální a překonatelnou součást života a mají takzvané růstové myšlení, vidí, že se vlastně nemají čeho bát. Mark Twain byl například většinu života spisovatelsky neúspěšný, než napsal Dobrodružství Huckleberryho Finna. I Isaac Newton se mýlil: před svými průlomovými objevy ve fyzice se věnoval alchymii, dnes považované za pseudovědu a terč posměchu vědecké obce.

Když zvažujete, zda se pustit do nového projektu, pravděpodobně se snažíte odhadnout, jestli uspějete, nebo selžete – obvykle proto, abyste zjistili, zda vám dané úsilí stojí za čas a energii. Takové předpovědi však často působí směšně, když se na ně po letech ohlédneme.

Vezměme si například film Vodní svět z roku 1995. Díky hvězdnému obsazení, velkolepým kulisám a letní premiéře se od něj očekával obrovský kasovní úspěch. Místo toho z něj byl propadák.

O dva roky později přišel další film s nákladnými vodními scénami, méně známými herci, méně atraktivním datem premiéry a tříhodinovou stopáží – tedy s parametry, které spíše naznačovaly kritický neúspěch. Přesto se Titanic stal jedním z nejúspěšnějších filmů všech dob.

V předpovídání nejsme zkrátka příliš dobří. Ve skutečnosti je jediným spolehlivým způsobem, jak zjistit, zda něco funguje, to, že to vyzkoušíme v praxi.

V osmdesátých letech například vedení společnosti Coca‑Cola hledalo způsob, jak odvrátit zákazníky od svého největšího rivala, Pepsi. Firma proto investovala obrovské částky do vývoje nového produktu – New Coke. Marketingové průzkumy, včetně dotazníků a testů chuti, naznačovaly, že New Coke bude trhák.

Jak to dopadlo? New Coke skončila jako fiasko. Coca‑Cola nepochopila omezení svých testů: lidem sice v ochutnávkách chutnala více, ale tato preference se nepřenesla do „skutečného světa“. Do hry vstoupily i další, skryté faktory, například silná citová vazba obyvatel amerického Jihu ke značce Coke. Právě tam New Coke vyvolala obrovské pobouření.

Coca‑Cola se nakonec vzpamatovala, ale odnesla si cenné ponaučení: vždy existuje možnost, že se věci vyvinou úplně jinak, než naznačují i ty nejpečlivější předpovědi.