Pomozte mi!

Ve svých 36 letech byla Marianne Power ze života zklamaná. Přestože měla úspěšnou kariéru a životní styl, který by jí mnozí mohli závidět, trápily ji pocity neštěstí a úzkosti. Právě ty ji nakonec přiměly vydat se na šestnáctiměsíční cestu osobní proměny.

Vyzbrojená knihami o osobním rozvoji se rozhodla postupně pracovat na svých nedostatcích a zjistit, zda se jí díky tomu změní život. Marianne se učila přijímat odmítnutí, zavazovala se k desetidenním výzvám a přemýšlela o strážných andělech. Dokonce se zúčastnila vlastního „pohřbu“. Při tom všem testovala své hranice, vystavovala zkoušce své vztahy a odhalovala o sobě nepříjemné pravdy.

Tyto úryvky shrnují, co se naučila a jak ji to změnilo. V tomto shrnutí se dozvíte, jak kocovina změnila Mariannein život, co vám může přinést chůze po rozžhavených uhlících a co si Marianne odnesla z rozhovoru s plešatým taxikářem.

Vzpomínáte si na chvíle, které vás donutily přehodnotit svůj život a daly vám ten správný impuls ke změně? Možná to byl nesmyslný požadavek šéfa, který vás konečně přiměl odejít z práce, kterou jste nenáviděli. Nebo vás náhodné setkání inspirovalo k tomu, abyste se přestěhovali a začali novou kapitolu.

Takové zlomové momenty zažíváme všichni. Pro Marianne to bylo bolestivé nedělní ráno po noci plné alkoholu.

Klíčová myšlenka: Nepříjemná kocovina odstartovala Marianneinu cestu za dokonalostí.

Zatímco bojovala s bušící bolestí hlavy a nevolností, do popředí se draly úzkost a pocit selhání. Ačkoliv byla ráda, že si jako nezávislá novinářka v Londýně vydělává slušné peníze, ve 36 letech byla nešťastná.

Přátelé a kolegové se zdáli být na vzestupu. Brali se, zakládali rodiny a kupovali domy. Marianne však neměla partnera, nevlastnila byt ani dům a neměla žádný jasný plán do budoucna. Cítila se uvízlá na mrtvém bodě.

A nebylo to poprvé. Před více než deseti lety byla Marianne nešťastná v práci. Tehdy sáhla po knize o osobním rozvoji. Ta ji překvapila – dodala jí odvahu dát výpověď a nastartovat novinářskou kariéru. Od té doby se na knihách o seberozvoji stala téměř závislou. Četla všechno možné, co slibovalo více peněz, lásku jejího života a kariérní úspěch.

Jenže nic z toho se nenaplnilo. Navzdory všem těm knihám se její finanční situace nezlepšila a vysněný muž se neobjevil. Kariéru sice měla úspěšnou, ale stála na pracovním nasazení poháněném strachem.

A pak, ono kocovinové nedělní ráno, zažila hned dvě prozření. Nejprve jí došlo, že po celou dobu knihy o osobním rozvoji jen četla, ale nikdy se podle nich skutečně nezačala řídit. Právě proto se její život nezměnil. A pak se rozsvítila druhá pomyslná žárovka: pokud začne rady z knih opravdu uvádět do praxe, přestane být nešťastná. Naopak – stane se dokonalou.

Marianne se proto rozhodla, že bude po dobu jednoho roku každý měsíc číst jednu knihu o osobním rozvoji a všechno, co se z ní naučí, bude důsledně zkoušet v praxi.

Marianneina touha po dokonalém životě začala u knihy, která kdysi změnila její kariéru: Cítit strach od Susan Jeffersové. Podle Jeffersové musí Marianne, chce-li být šťastná a úspěšná, dělat věci, které ji děsí. Strach se objevuje, když jsme vytlačeni ze své komfortní zóny – a právě jeho překonávání nás v životě posouvá vpřed.

Jak ale Marianne zjistila, některým strachům je lepší se nepostavovat.

Klíčová myšlenka: Z čelení strachům se můžete hodně naučit, ale není nutné konfrontovat každý strach.

Umíte si představit „lepší“ způsob, jak začít nový rok, než skokem do ledového rybníka? Pravděpodobně vás napadne hned několik teplejších alternativ. Marianne se však rozhodla čelit svému strachu z chladu a šla se koupat „v jednom z nejchladnějších dnů v roce“.

Skočila do vody. Zpočátku byla přesvědčená, že umře. Jak ale její tělo začalo ztrácet citlivost na ledovou vodu, vystřídal šok pocit klidu. Ten pak přešel v euforii. Cítila strach – a přesto to udělala. Najednou měla pocit, že dokáže cokoliv.

Následoval měsíc zápasení se strachy, velkými i malými. Marianne poprvé od autoškoly zaparkovala podélně na ulici a začala se dávat do řeči s cizími lidmi v metru. Zkusila si veřejné vystupování – a dokonce za něj získala ocenění. Odvážila se i na stand-up comedy.

Tyto zkušenosti jí dodaly sebevědomí a pocit živosti. Objevila, že je schopná mnohem víc, než si kdy myslela, a začala přemýšlet, jak by vypadal její život, kdyby přestala před věcmi, které ji děsí, utíkat.

Ne každý strach, kterému čelila, jí ale přinesl pocit vítězství. Když skočila z letadla a padala vzduchem rychlostí kolem 150 mil za hodinu, uvědomila si, že její strach z výšek je naprosto normální – stejně jako jiné fyzické strachy. Ty ji v životě nebrzdily, naopak ji chránily. Čelit jim jí nic zásadního nepřinášelo.

Místo toho se potřebovala zaměřit na to, co ji skutečně zpomalovalo – například na její finanční návyky. A přesně tím se začala zabývat dál.