Podivní

Všichni jsme se někdy v životě cítili zvláštně. Pocit, že nezapadáme do kolektivu, je tak běžný, že pokud jste se nikdy necítili jako ryba na suchu, je to vlastně trochu podivné. Když je ale odlišnost tak rozšířená, proč si s ní jako společnost tak špatně poradíme? Proč tolik takzvaných „podivínů“ končí na okraji, osamělí a se sociální úzkostí, která se s jinakostí často pojí?

Autorka Olga Khazan, ruská imigrantka, která vyrůstala v malém městě na západě Texasu, z vlastní zkušenosti ví, jaké to je být „ta jiná“ – a jak bolestivé to může být. Díky desítkám rozhovorů s nonkonformisty, samotářskými typy a „podivnými“ osobnostmi si ale zároveň uvědomila, že jinakost může být neuvěřitelným darem – pokud víte, jak s ní naložit. Tato kniha se zaměřuje právě na to, co objevila.

V tomto shrnutí se mimo jiné dozvíte, proč měla autorka problémy kvůli tomu, že jako předškolák jedla rozinky; proč může být osamělost fyzicky škodlivá podobně jako kouření patnácti cigaret denně; a jak jedna žena unikla masakru v Jonestownu jen proto, že zůstala věrná svým přesvědčením.

První věc, kterou byste měli vědět, je, že pokud se cítíte zvláštní nebo „jiní“, rozhodně v tom nejste sami. Ať už jste byli šikanováni ve škole, nebo pracujete v oboru, kde většina kolegů nevypadá, nemluví ani nechová se jako vy, pocit odlišnosti zažil téměř každý.

Alespoň ve Spojených státech jde navíc o jev, který sílí. Podle výzkumu, z něhož autorka vychází, má 54 procent Američanů pocit, že je nikdo doopravdy nezná. I když jste se sami nikdy necítili vyloženě „podivně“, rostoucí polarizace americké společnosti odráží fakt, že mnozí z nás jsou velmi nesví, jakmile se ocitnou na okraji. Se sousedy si povídáme čím dál méně a už téměř nevytváříme přátelství s lidmi, kteří mají jiné politické názory.

Hlavní poselství je: Podivnost – jinakost – je fenomén, který se nějakým způsobem dotýká nás všech, ať si to uvědomujeme, nebo ne.

Možná už tušíte, že „podivnost“ si zaslouží vaši pozornost. Jak ale vlastně poznat, kdy je něco „divné“? Ne vždy je to zřejmé; podobně jako u pornografie je i u podivnosti těžké podat přesnou definici – prostě poznáte, že je něco zvláštní, když to vidíte.

Autorka Olga Khazan dobře zná pocit outsidera. Když byla malá, její rodiče se přestěhovali z Ruska do malého města v západním Texasu. Místní si Olgu a její rodinu okamžitě zařadili jako „ty divné“. Zvědaví Texaňané se hlásili do kurzu ruštiny, který vedl její otec, jen proto, aby se mohli ptát na Rusko. Jeden ošlehaný muž přišel na hodinu jen proto, aby se zeptal: „Jsou v Rusku koně?“ – a když se dozvěděl, že ano, už se nikdy neukázal.

V rámci svého výzkumu Olga vedla rozhovory s více než třemi desítkami lidí, které společnost označila za nonkonformisty a podivíny. Každý z nich nesl následky života na okraji – ať už kvůli fyzické odlišnosti, nebo proto, že se rozhodl pro kariéru mimo zažitou normu.

Jeden z respondentů, Daniel, je učitel v předškolním vzdělávání – v oboru, kde muži tvoří pouhá dvě procenta pracovníků. Další, Julia, je závodnice NASCAR v prostředí, kde dosud žádná žena nevyhrála hlavní závod. Olga, Daniel i Julia však dokázali svou „podivnost“ proměnit v určitou formu super schopnosti.

V tomto shrnutí se dozvíte, jak to dokázali – a jak můžete jejich úspěch napodobit.

Přijmout odlišnost u druhých může být opravdu náročné – a část viny nese náš „hardware“, tedy samotný mozek. Lidský mozek má rád to, co zná, a proto přirozeně vyhledáváme lidi, kteří vypadají a myslí podobně jako my.

Podle jednoho výzkumníka se skupiny přátel shodnou v průměru v 86 procentech případů, pokud se jich zeptáte na sto různých témat. To může být příjemné, když spolu sedíte na brunchi. Zároveň vás to ale brzdí v růstu a rozvoji.

Dalším „viníkem“ je evoluce. Část důvodu, proč máme sklon k předsudkům, souvisí s naší minulostí lovců a sběračů. V době, kdy byly sociální vazby naší jedinou obranou před vyhynutím, jsme je museli udržovat za každou cenu – jinak nám hrozila smrt.

Když jsme ale začali hospodařit, všechno se začalo měnit. Klíčová myšlenka je: Naše mozky jsou zčásti zodpovědné za to, že se k odlišnostem stavíme s podezřením.

Jakmile lovci a sběrači začali obdělávat půdu, začali jsme svá pole vnímat jako naše – ne jako prostor, o který se dělíme se všemi. Zároveň jsme začali mnohem víc vnímat znaky odlišnosti, protože jinakost mohla znamenat nebezpečí.

Naše mozky se vyvinuly tak, že když vidíme tváře, které nevypadají jako ty naše, máme tendenci je vnímat jako hrozbu. Podobně reagujeme na to, jak někdo mluví nebo jaké nosí oblečení. Odlišnost aktivuje v mozku centra spojená s ohrožením. Začnete zírat, nebo se naopak odtahovat, zrychlí se vám tep a tělo se připravuje na boj. Můžete se pak chovat zraňujícím způsobem, aniž byste to zamýšleli.

Olga si poprvé uvědomila, že je „jiná“, ve čtyřech letech v evangelické křesťanské školce. Učitelka ji potrestala za to, že se před jídlem nepomodlila nad krabičkou rozinek. A s přibývajícím věkem se situace příliš nezlepšila. Jako dospívající trávila téměř každou noc sama.

Vzpomínáte si na Julii z předchozí části? Jako závodnice NASCAR čelila předsudkům a sexismu, protože se od svých kolegů liší – a neustále bojuje o získání sponzorů, aby vůbec mohla závodit.

Pro Daniela, muže učitele v mateřské škole, to bylo ještě horší. Rodiče dětí zpochybňovali jeho motivaci, proč se chce starat právě o malé děti. Jejich podezřívavost ještě zesílila poté, co musel propustit kolegyni a ta ho pak na internetu obvinila ze zneužívání dětí – obvinění, které mu mohlo definitivně zničit kariéru.

„Podivní“ lidé ale netrpí jen profesními následky. Jak uvidíte v další části, jinakost s sebou nese i velmi konkrétní fyzickou cenu.