Podhoubí

Sociální hmyz, jako jsou mravenci a včely, lidi odjakživa fascinuje. A není divu. Včely produkují med, takže je snadné pochopit, proč jsme je vždy milovali. Mravenci možná nepatří mezi nejoblíbenější tvory, ale jejich pracovitost se dá jen obdivovat. Termiti jsou však jiný příběh. Obvykle jsou líčeni jen jako ničiví škůdci, ve skutečnosti jsou ale skutečným „podhoubím“ světa sociálního hmyzu.

V roce 2008 se spisovatelka Lisa Margonelli potýkala s tvůrčí krizí, když jí do e‑mailu přišla pozvánka na „safari za termity“. Co mělo být krátkým vydechnutím od běžných pracovních povinností, se proměnilo v desetiletou posedlost těmito podivuhodnými tvory. Během let mluvila s odborníky na termity na třech kontinentech a začala přemýšlet o otázkách, které se v jejich výzkumu znovu a znovu objevovaly.

Má smysl uvažovat o termitech jako o jednotlivcích, nebo bychom je měli spíš chápat jako „superorganismus“? Mohou termiti pomoci s výrobou udržitelných biopaliv? Drží v rukou klíč k vývoji nových typů robotů? Pojďme se do jejich světa ponořit a zjistit to.

Na cestě se dozvíte, jak se termiti vyvinuli z osamělých, samotářských tvorů v vysoce společenské bytosti; proč je tak obtížné napodobit jedinečné mikrobiální společenstvo v jejich střevech; a jak postavit „mrakodrap“ bez architektů, inženýrů a plánů.

Když sáhnete po náhodném vědeckém článku o termitech, je velká šance, že půjde o ponuré čtení. Proč? Z odborných textů o termitech publikovaných v letech 2000–2013 se totiž 49 procent věnovalo tomu, jak je vyhubit.

Odkud se bere tolik nenávisti k termitům? Odpověď je jednoduchá. Klíčové poselství této části zní: Termiti se živí něčím, čeho si lidé velmi cení – dřevem.

Každý rok způsobí termiti po celém světě škody na majetku v hodnotě zhruba 40 miliard dolarů. Elektrické sloupy, železniční mosty, obklady i dřevěné konstrukce všeho druhu jsou pro ně lahůdkou. Někdy dokonce doslova sežerou peníze. V roce 2011 termiti v jedné indické bance zhltli bankovky v hodnotě 10 milionů rupií. O dva roky později přišel čínský důchodce o celoživotní úspory, když mu je termiti rozžrali v domácím úkrytu.

Termiti nemají jen velký apetit – je jich také obrovské množství. Dohromady váží asi desetkrát víc než všichni lidé na Zemi. První termiti se objevili před 250 až 155 miliony let. Jejich předci, švábi, byli samotářští mrchožrouti, kteří se živili zralým ovocem, houbami, trusem a zetlelými listy. Jakmile nakladli vajíčka, rychle se vzdálili a nechali potomky, aby se o sebe postarali sami.

Raní termiti se podobali běžným švábům, měli však jednu jedinečnou vlastnost – jejich střeva byla plná mikroorganismů, které jim umožňovaly trávit dřevo. To byl pro tento rod zásadní průlom. Dřevo bylo nejhojnějším zdrojem potravy, takže schopnost živit se jím poskytla termitům výraznou evoluční výhodu.

Měl to ale háček. Pokaždé, když termiti svlékali kůži a obnovovali část svých střev, o cenné mikroby přicházeli. Jak tuto evoluční záhadu vyřešili? Začali si mezi sebou předávat směs trusu, mikroorganismů a dřevních třísek – takzvaný „dřevěný koktejl“ – z úst do úst a z úst do konečníku. Tím zajistili, že se bakteriální směs ve střevech udrží a bude se předávat z generace na generaci.

Díky tomuto novému způsobu sdílení potravy a mikrobů se z dříve samotářských tvorů stali vysoce společenskí živočichové. Miliony let dalšího vývoje termity ještě „vyladily“, ale právě schopnost žít ze dřeva byla jejich evoluční záchrannou lodí. V dutých kmenech stromů se tak nechali doslova převézt přes oceány a získali oporu v nových oblastech.

Dnes známe více než 3 000 druhů termitů, kteří obývají pás kolem zemského rovníku a zasahují až zhruba do poloviny vzdálenosti k severnímu i jižnímu pólu.

Co vlastně jsou termiti? Kdybyste tuhle otázku dostali na pub kvízu, nejspíš byste začali tím, že jde o hmyz, že? Dlouhou dobu se ale tahle zdánlivě samozřejmá skutečnost – „hmyzovitost“ termitů – brala jako něco tak samozřejmého, že si jí lidé ani nevšímali. Místo toho v nich viděli odraz sami sebe.

Klíčové poselství je: Stejně jako jiný společenský hmyz byli termiti dlouho vnímáni jako zrcadlo lidské společnosti.

V raném novověku bylo v Evropě pozorování přírody nesmírně populární. Lidé tvrdili, že pravda o tom, jak svět funguje, není zapsaná ve starých rukopisech ani v kázáních kněží – je napsaná v přírodě. Stačí ten kód rozluštit a odpovědi se ukážou samy. V tu chvíli začali lidé strkat hlavy do termitišť, mravenišť a včelích úlů.

První vědci, kteří tento hmyz zkoumali, se na něj dívali prizmatem lidských společností a jejich politických struktur. Viděli přísnou hierarchii s králi na vrcholu, aristokraty uprostřed a dělníky a vojáky dole. Představa mužské nadvlády přetrvávala, dokud ji v 70. letech 17. století nevyvrátil nizozemský anatom Jan Swammerdam. Pomocí mikroskopu zjistil, že údajní „králové“ mají vaječníky a jsou to ve skutečnosti královny.

Pohled, že mravenci, včely a termiti jsou v podstatě lidé v hmyzích kostýmech, však přetrvával. V roce 1781 přednesl anglický přírodovědec Henry Smeathman Královské společnosti zprávu o termitech, které studoval v západní Africe. Chválil jejich „úžasnou ekonomiku“ a přirovnával termití „gentlemany“ k těm anglickým. Stejně jako jejich lidské protějšky byli podle něj termití aristokraté „k ničemu“ a žili z práce ostatních. A nešlo o kritiku – příroda to prý „zařídila takto“.

V devatenáctém století se společenský hmyz používal k ospravedlnění všeho možného – od rasismu po anarchismus. Někteří vědci tvrdili, že světlejší druhy mravenců drží tmavší jako otroky, a vyvozovali z toho, že otroctví má „přirozený“ základ. Mezitím ruský zoolog Pjotr Kropotkin ve své knize Vzájemná pomoc z roku 1902 tvrdil, že kolonie hmyzu poskytují vzor pro kooperativní a egalitářskou utopii.

Když americká bioložka Deborah Gordon začala v 70. letech studovat mraveniště na jihozápadě USA, metafora se znovu proměnila. Společenský hmyz byl nyní přirovnáván k dělníkům na montážní lince, kteří bez ustání opakují jednoduché úkoly v koloniích připomínajících poválečné továrny. Gordon vyzývala kolegy, aby se vzdali zavádějících analogií, které zakrývají, jak moc se tento hmyz od lidí liší.

Měla pravdu, ale ani ona nedokázala metaforám úplně odolat – jen jednu nahradila jinou. Mravenci podle ní nebyli dělníci ve fabrice, ale připomínali neurony v lidském mozku, které společně vytvářejí myšlení.