Plná katastrofa

Kolébka demokracie, dějiště starověkých olympijských her, kolébka civilizace: Řecko – ať už jako země, nebo jako symbol – po generace inspirovalo světovou kulturu. Dnešní obrazy z athénských ulic však rozhodně nepůsobí povzbudivě. Rabující demonstranti zapalující auta uprostřed chaotických protestů, fronty zoufalých důchodců před bankami, které byly týdny zavřené, neonacistické skupiny, jež sebevědomě pochodují ve jménu „čistoty“ helénské společnosti. Jak k tomu došlo?

V roce 2009 řecká vláda přiznala, že ekonomika je v troskách a že země je zadlužena mnohem více, než kdy bude schopna splatit. Tento šok neotřásl jen řeckou společností, ale odhalil i trhliny v samotných základech Evropské unie. Následující kapitoly vyprávějí tragický příběh zkorumpované vlády, krutých úsporných opatření a trpící populace, která se snaží přežít – často prostřednictvím podvodů a úplatků.

Dozvíte se, jak Řecko dodnes pronásleduje tíživé dědictví cizích okupací a vášnivý nacionalismus – a jak může tato zátěž ovlivňovat i jeho budoucnost. V tomto shrnutí také zjistíte, proč byli mnozí investoři přesvědčeni, že Řecko bylo před rokem 2009 stabilní; proč tisíce obyvatel ostrovů tvrdily úřadům, že jsou slepé; a jak jsou pravicové strany a církev propojeny prostřednictvím řeckého nacionalismu.

Abychom pochopili současnou řeckou krizi a komplikovaný vztah Řecka k euru, musíme se nejprve podívat na ekonomickou situaci země v době, kdy v roce 2001 vstupovala do eurozóny.

Vstup do eurozóny zastihl řeckou ekonomiku ve fázi zdánlivého rozkvětu. Do země proudily zahraniční investice, levné úvěry byly snadno dostupné. Řekové začali více utrácet, na silnicích přibývalo luxusních automobilů a rušné obchody byly běžným jevem i v menších městech. Hrubý domácí produkt (HDP) rostl impozantním tempem kolem 4 procent ročně.

Tento boom však stál na úvěrové bublině, a tedy na neudržitelných základech. Řecký průmyslový sektor byl tehdy méně rozvinutý než v jiných evropských zemích. Místo aby vláda využila půjčené peníze k modernizaci průmyslu, vzdělávání pracovníků a rozvoji nových technologií, směřovala je převážně na zvyšování mezd, důchodů a sociálních dávek. Ekonomika tak nedokázala vyprodukovat ani vyvézt dostatek zboží, aby rostoucí dluhy pokryla.

Klíčové však je, že důvěra věřitelů v „zdraví“ řecké ekonomiky stála na lži. Jako člen eurozóny bylo Řecko automaticky považováno za úvěruschopné. Samotné členství signalizovalo finanční stabilitu, protože uchazečské země musely před vstupem splnit určitá kritéria – například udržet roční rozpočtový deficit pod 3 procenty HDP.

Ukázalo se však, a to příliš pozdě, že Řecko tato kritéria od počátku nesplňovalo a že si čísla potřebná pro vstup do eurozóny jednoduše upravilo. V roce 2009 vláda při rozsáhlé účetní revizi odhalila, že plánovaný rozpočtový deficit činí 12,5 procenta HDP namísto dříve uváděných 3,7 procenta – rozdíl tak velký, že jej nebylo možné vysvětlit pouze globální hospodářskou krizí. Statistický úřad EU navíc našel důkazy o předchozím „rozsáhlém zkreslování údajů“ ze strany řecké vlády.

Novinové titulky křičely: Řecko podvedlo Evropskou unii! Skandál šokoval nejen eurozónu, ale celou Evropu – a přitom šlo teprve o začátek.

Jakmile se provalilo řecké falšování statistik, úvěrová bublina praskla. Po zveřejnění nového, výrazně vyššího rozpočtového schodku následovala série snížení ratingu ze strany úvěrových agentur. Jak se situace dále zhoršovala, přicházela další a další zhoršení hodnocení. Investoři, kteří dříve s ochotou půjčovali Řecku peníze, začali být nervózní. Věřitelé začali ze země odcházet a náklady na nové půjčky dramaticky vzrostly.

Tento sled událostí měl katastrofální dopad na řeckou ekonomiku i stát. Mnoho podniků bylo silně závislých na úvěrech, aby mohly fungovat. Firmy krachovaly a jako domino následovaly další bankroty a uzavírání provozů. Nezaměstnanost vystoupala až na 29 procent. Tisíce nově nezaměstnaných se náhle ocitly v situaci, kdy nedokázaly splácet své dluhy. Řecké banky nakonec podlehly úvěrové krizi a protože už nebyly schopny plnit své závazky, musely rovněž zavřít.

V té chvíli byla řecká dluhová krize v plném proudu – a problémy nezpůsobovala jen samotnému Řecku, ale celé eurozóně. Může se zdát zvláštní, že tak malá země dokázala vyvolat tak rozsáhlé potíže. Je však třeba si uvědomit, že značnou část řeckého zahraničního dluhu držely německé a francouzské banky, tedy instituce ze dvou velkých a relativně stabilních ekonomik.

V roce 2009 navíc nebylo v potížích jen Řecko. Další země eurozóny – Irsko, Španělsko, Itálie či Portugalsko – trpěly vysokou nezaměstnaností a vlastními úvěrovými krizemi. Významná část finanční pomoci těmto státům přicházela z „stabilnějších“ zemí, jako jsou Německo a Francie. Pokud by tedy začaly slábnout i jejich ekonomiky, ocitla by se v vážných problémech celá Evropa.

Hlavní představitelé eurozóny si to uvědomovali a věděli, že řeckou krizi musejí zastavit. Ale jak? V dalších kapitolách uvidíte, jak mezinárodní organizace a skupiny věřitelů zasáhly, aby dopady krize zmírnily.