Plán

Ve světě Trumpa, Brexitu a populistické politiky je snadné soustředit se na to, co nás rozděluje. Každý den, ať už na sociálních sítích nebo v novinách, se komentátoři předhánějí ve vysvětlování, jak se naše identity liší a jak jsme navzájem neslučitelní. Co když je ale tento diskurz jen marnotratným zdůrazňováním drobných rozdílů? Co když jsme ve skutečnosti geneticky předurčeni k tomu, abychom si byli univerzálně podobní – ve svých vztazích, přátelstvích a dokonce i kulturách?

Vydejme se na cestu po naší evoluční mapě a zjistěme, jaká společná lidskost nás všechny spojuje bez ohledu na národnost, pohlaví, náboženství či rasu. Profesor Nicholas A. Christakis na základě nejnovějších poznatků ze své sociálněvědní laboratoře ukazuje, jak naše evoluční minulost formovala přítomnost, a zkoumá psychologické základy každé lidské společnosti v průběhu dějin. Čtěte dál a objevte, co nám mohou o evoluci prozradit vraky lodí, odkud se vzala romantická láska a jak jsou lidé geneticky „naprogramováni“ pro kulturu.

Někdy k porozumění mezi sebou nepotřebujeme slova. Jako malý chlapec byl Christakis jedním z mála řeckých dětí, které přijely na turecký ostrov Büyükada. Přesto se on i jeho mladší bratr rychle spřátelili s místními chlapci a strávili dlouhé léto dováděním po ostrově. Dokonce spolu vedli „válku“ proti rivalům, při níž jako zbraně používali šišky.

Později autor o této mezikulturní partě přátel přemýšlel. Jak je možné, že jejich vztahy fungovaly tak dobře navzdory jazykovým i kulturním rozdílům? Jako výzkumník sociálního chování dospěl k závěru, že tato dětská přátelství byla možná díky jakémusi mentálnímu manuálu sociálních dovedností, instinktů a tendencí, které řídí chování každého člověka na planetě.

Jinými slovy, existuje univerzální plán sociálního chování zakódovaný v našich genech. Tyto instinkty nám pomáhají vytvářet společnosti, které mohou být malé – jako skupina tureckých a řeckých školáků spojených touhou po dobrodružství – nebo obrovské, jako suverénní státy čítající stovky milionů obyvatel.

Tuto sbírku univerzálních sociálních tendencí autor nazývá „sociální soubor“ (social suite). Zahrnuje schopnost lásky a přátelství, stejně jako učení se od druhých a jejich vyučování. Bohužel do něj patří i tendence upřednostňovat vlastní „skupinu“.

Například studie z roku 2011 zjistila, že pětileté děti oblečené do červených triček měly následně raději a upřednostňovaly jiné děti v červených tričkách a diskriminovaly ty, které měly na sobě jinou barvu. Tento předsudek se projevil i tehdy, když dětem výzkumníci vysvětlili, že barvy triček byly rozděleny zcela náhodně. Takové studie ukazují, že lidé mají sklon k „podobnosti“ – bez ohledu na to, jak malá tato podobnost ve skutečnosti je.

Samozřejmě, i když se ztotožňujeme s lidmi podobnými nám, nepovažujeme je všechny za stejné. Každý z nás se rodí se schopností rozvíjet a rozpoznávat individuální lidské identity. Stačí si uvědomit téměř univerzální lidskou praxi používání osobních jmen. Ačkoli se to může zdát samozřejmé, rozpoznávání jednotlivců je základem dalších lidských vlastností, jako je láska a přátelství. Koneckonců, pokud bychom nebyli schopni rozlišit mezi dvěma lidmi, neměli bychom žádný způsob, jak upřednostnit jednoho před druhým nebo jak oplácet laskavosti, které pro nás naši přátelé dělají.

Debata o vlivu vrozenosti a výchovy je téměř tak stará jako věda sama. A z dobrého důvodu – často je nesmírně obtížné rozlišit, zda je určité chování výsledkem našich genů, nebo prostředí, v němž žijeme. Sociální chování není výjimkou.

To vyvolává otázku: jak si můžeme být jisti, že sociální soubor lidských chování je skutečně vrozenou evoluční adaptací, a nikoli jen spontánní reakcí na situaci, v níž se ocitáme? Abychom to mohli s jistotou zjistit, museli bychom provádět celoživotní experimenty, v nichž by lidé vyrůstali v prostředí bez jakékoli předchozí společnosti či starších jedinců, a sledovat, jak tito nešťastní „pokusní králíci“ mezi sebou interagují. Etické důvody však takové studie znemožňují.

Lodní katastrofy ale mohou poskytnout podmínkám těchto hypotetických experimentů poměrně blízkou obdobu. Ti, kteří přežijí ztroskotání, se často ocitnou na opuštěných ostrovech bez jakýchkoli stop zavedené lidské společnosti či infrastruktury.

Podívejme se na Invercauld a Grafton – dvě lodě, které v roce 1864 ztroskotaly na opačných stranách Aucklandského ostrova u pobřeží Nového Zélandu. Ani jedna skupina přeživších nevěděla o existenci té druhé a, co je klíčové, jejich strategie přežití se dramaticky lišily.

Přeživší z Graftonu projevili téměř celý sociální soubor chování a od okamžiku, kdy jejich loď najela na mělčinu, si navzájem pomáhali. Například první důstojník by zemřel, kdyby ostatní členové posádky nespolupracovali a nevytáhli ho z vody pomocí lan.

Naopak přeživší z Invercauldu během několika dní po přistání nechali nejslabšího muže ze své skupiny napospas smrti. Odtud se jejich osud už jen zhoršoval. Muži se neustále rozdělovali, opouštěli slabé a nemocné a nakonec dokonce snědli jednoho z nich. Když byli zachráněni, z devatenácti mužů, kteří přežili samotné ztroskotání, zůstali naživu jen tři.

A co komunita z Graftonu? Pokračovala v tom, jak začala – ve spolupráci a vzájemné pomoci. Nejenže zůstali jako jedna skupina, což svědčí o jejich pevných sociálních vazbách, ale také nenechali nikoho za sebou. Přeživší dokonce zřídili provizorní školu, zatímco čekali na záchranu, a věnovali se tak učení a vyučování – dalšímu klíčovému prvku sociálního souboru.

Dodržování typického sociálního chování se jim rozhodně vyplatilo: všichni muži, kteří se dostali na pevninu, se z ostrova také dostali živí. Tyto dvě velmi odlišné komunity jasně ukazují evoluční výhodu sociálního souboru při zvyšování šancí lidí na přežití. Zdá se, že někteří lidé skutečně nesou v sobě vzorec pro sociální chování – jako je spolupráce, učení a pomoc druhým – který řídí jejich jednání i mimo jejich běžné prostředí.