Osobní historie

„Tohle je mužský svět,“ zpíval James Brown v jedné ze svých ikonických skladeb z roku 1966. Tehdy by s ním jen málokdo nesouhlasil. Zároveň však existovala řada odhodlaných žen, které se snažily tuto situaci změnit. Jednou z nich byla Katharine Grahamová, první žena v čele významného amerického deníku a brilantní mediální magnátka, která vedla The Washington Post od poloviny šedesátých let až do svého odchodu do důchodu v roce 1991.

Ve svých pamětech Osobní historie, oceněných Pulitzerovou cenou, Grahamová popisuje svůj vzestup na vrchol v nesmírně konkurenčním, mužsky dominovaném odvětví v době dramatických společenských změn. Tato intimní zpověď zachycuje její život od dětství poznamenaného dominantní matkou až po předsednictví ve Postu a její roli při odhalení jednoho z největších skandálů dvacátého století – aféry Watergate.

Jak to dokázala? V tomto shrnutí se dozvíte, proč Grahamová málem vzdala kariéru v novinařině ještě dřív, než vůbec začala; co se stalo, když se stala první západní ženou, která byla přijata na audienci u japonského císaře; a jak její jedinečný styl vedení udržel Post nad vodou a v souladu s dobou.

Katharine Grahamová, rozená Meyerová, se narodila v roce 1917 v New Yorku do zámožné rodiny. Přestože vyrůstala v privilegovaném prostředí, její mládí bylo v mnoha ohledech docela obyčejné.

Snad nejvýraznější vliv na mladou Katharine měla Lucy Madeira Wingová, ředitelka její střední školy a žena s neochvějně egalitářskými názory, která například tvrdila, že Bůh je žena. V té době však měla Grahamová v hlavě jiné věci – nejvíc toužila po tom, aby zapadla mezi své spolužačky a spolužáky.

Stejně jako mnoho dívek před ní si uvědomila, že jedním ze způsobů, jak toho dosáhnout, je získat pozornost chlapců na večírcích a tanečních zábavách, kterých se pravidelně účastnila. Smála se všemu, co řekli, a tím si získávala jejich přízeň – a oni ji skutečně považovali za atraktivní. Brzy se stala oblíbenou mezi vrstevníky.

Grahamová však neusilovala jen o společenské uznání – byla také mimořádně ambiciózní studentkou, což její rozvrh činilo hektickým. Kromě vyučování hrála basketbal a hokej, zpívala ve sboru a účinkovala ve školním divadelním kroužku. A pokud to nebylo dost, ještě k tomu chodila na hodiny klavíru.

Co ji tak pohánělo? Jedním slovem: matka. Impozantní a obávaná Agnes Elizabeth Meyerová stanovovala své dceři velmi vysoké nároky. Sama vedla pozoruhodný život. Byla vášnivou čtenářkou, která si prorazila cestu do novinářské profese dávno předtím, než byly ženy v tomto oboru běžně přijímány, a zároveň známou společenskou osobností, jež se stýkala s některými z nejvýznamnějších osobností své doby. V jejím adresáři figuroval jak německý spisovatel Thomas Mann, tak šestadvacátý prezident Spojených států Theodore Roosevelt.

Meyerová byla milující matka, která se pyšnila úspěchy svých dětí, zároveň však i přísná učitelka. Očekávala od nich mnoho – možná až příliš. Vezměme si Grahamovou a její mladistvé nadšení pro román Tři mušketýři. Jak na to matka reagovala, když slyšela, jak dcera vyjadřuje obdiv k tomuto klasickému historickému románu? Prohlásila, že ho nikdy nemůže opravdu ocenit, dokud si ho nepřečte v originále, ve francouzštině.

Tento postoj se promítal do všeho, co Grahamová dělala. Očekávalo se, že bude zároveň oblíbená mezi spolužáky a nejlepší ve třídě. Při tak vysokých nárocích se naučila být s pravdou poněkud úsporná. Tvrdila například, že má víc přátel, než ve skutečnosti měla, a pak vynakládala velké úsilí, aby tuto drobnou lež napravila pokaždé, když rodiče přijeli na školu na návštěvu.

Jestliže byla matka v raném životě Katharine Grahamové až příliš dominantní postavou, její otec byl naopak většinou nepřítomný. Eugene Meyer byl natolik zaměstnán vlastní prací, že měl na děti jen málo času.

To se změnilo, když Grahamová v roce 1936 nastoupila na Chicagskou univerzitu, kde studovala historii. V následujících dvou letech se díky pravidelné korespondenci s otcem velmi sblížili. Poznávání se prostřednictvím dopisů zaselo do myslí obou myšlenku, že Katharine má potenciál stát se novinářkou.

Na konci studia si Grahamová sama zajistila místo v jedněch novinách. Otec jí však našel jinou příležitost v listu San Francisco News, která se zdála být lepší volbou. Po promoci se rozhodla právě pro tuto práci.

Čekala ji strmá učební křivka. Na papíře vypadaly The News – jak se novinám říkalo – ideálně. Redakce byla plná mladých zaměstnanců a panovala v ní uvolněná, neformální atmosféra – ideální prostředí pro osvojení novinářského řemesla. Mělo to ale i stinné stránky. Přijetí této práce znamenalo přestěhovat se na druhý konec země a začít zcela nový život v neznámém městě.

Když nastupovala, neznala Grahamová nikoho ani v redakci, ani v San Francisku. A stále byla nezkušená. O novinařině věděla prakticky jen to, co si osvojila při psaní školních textů, a tak mohla nabídnout v podstatě jen své omezené dovednosti v psaní na stroji.

Bylo toho na ni příliš. Několik dní po příjezdu napsala otci v slzách, že chce skončit. Eugene za ní přijel, povzbudil ji a přesvědčil ji, aby to nevzdávala. Naštěstí se situace začala obracet k lepšímu a brzy ji práce začala skutečně bavit.

Čím víc se v novém prostředí zabydlovala, tím rostly i její ambice. Zalitovala si na nově nabyté nezávislosti daleko od domova a od dobře známého, vlivného rodinného zázemí. Anonymita, kterou jí poskytovalo neznámé město, byla požehnáním.

Jaká byla její role v novinách? Zpočátku měla na starosti přijímání telefonátů od reportérů a zapisování poznámek o tom, co v terénu zjistili. Její první „skutečný“ úkol přišel o něco později, když byla pověřena, aby doprovázela přísné členky Ženské křesťanské umírněné unie. Tyto ženy si stěžovaly na úpadek mravů v San Francisku a Grahamová je měla zavést do čtvrtí proslulých prostitucí, hazardem a obchodem s drogami.

Ukázalo se, že to byla velmi plodná zkušenost. Poznámky a rozhovory, které během času stráveného s členkami Umírněné unie pořídila, jí poskytly dostatek materiálu k napsání jejího prvního publikovaného článku.