Oni

Je to bohužel nevyhnutelná součást lidské povahy: mentalita „my“ proti „nim“. Ať už je to důsledkem soupeření politických stran nebo různých médií, většina z nás má sklon naslouchat jen pohledu „své“ strany a ty, kteří mají jiné názory, líčit jako špatné. Co se ale stane, když se tato mentalita vyhrotí do extrému?

Stačí se podívat na současné Spojené státy. Jak mizí pracovní příležitosti a životní vyhlídky, americké komunity se rozpadají a každý hledá někoho, na koho by mohl ukázat prstem: mohou za to oni. Připojte se k nám na cestě za odhalením důsledků extrémního nepřátelství v americkém veřejném životě.

Podíváme se na to, jak média, univerzity i obyčejní lidé podněcují hněv a nenávist na obou stranách a jak toto klima rozhořčení dopadá na nás všechny. Dále prozkoumáme některé hrozby, kterým budou naše komunity v příštích letech čelit, a zamyslíme se nad tím, co může každý z nás udělat pro to, abychom budovali tolerantnější, otevřenější a pravdivější společnost.

V tomto shrnutí zjistíte mimo jiné:

• proč vám moderní zpravodajství nepomáhá být skutečně informovanými občany,
• co by se mohlo stát s našimi komunitami, pokud se autonomní (samořiditelná) auta stanou běžnou realitou,
• a jak se univerzitní kampusy proměnily v líheň intolerance.

Američané se od sebe navzájem stále více vzdalují a den co den se cítí odmítaní vlastními krajany. Smrt po prožitku odmítnutí je častým motivem klasických románů a dramat. Stačí si vzpomenout na osamělý konec Shakespearova Krále Leara nebo dramatický zánik Anny Kareninové u Tolstého, když uvěří, že už není milována.

Ačkoli jsou tyto smrti fiktivní, Tolstoj i Shakespeare měli v jednom pravdu: osamělost zabíjí. Na rozdíl od klasické literatury však lidé ve skutečnosti jen zřídka umírají na sociální odmítnutí náhle a dramaticky. Účinky osamělosti se spíše postupně sčítají, oslabují mozek i tělo a nakonec člověka doženou do předčasného hrobu.

Například pomocí fMRI skenů neurologové zjistili, že na sociální odmítnutí reaguje náš mozek ve stejné oblasti jako při fyzické bolesti. Jinými slovy, osamělost mentálně zpracováváme podobně jako skutečnou bolest. To znamená, že má i podobné zdravotní důsledky jako chronická bolest: oslabuje imunitní systém, zvyšuje hladinu stresových hormonů v těle a zvyšuje riziko srdečních onemocnění.

Vzhledem ke všem těmto rizikům není divu, že osamělí lidé uvádějí vyšší nemocnost, potřebují delší dobu na zotavení a častěji prodělávají infarkt. Výzkumníci z Chicagské univerzity navíc zjistili, že emocionální stres urychluje proces stárnutí, a existují důkazy, že osamělí lidé mají vyšší riziko demence.

Důležité je, že ačkoli osamělost a sociální odmítnutí mohou postihnout kohokoli, výzkumy naznačují, že muži jsou obzvlášť ohroženi. Jedna americká studie, která sledovala 67 000 mužů, zjistila, že svobodní muži mladší 45 let měli v jakémkoli daném období výrazně vyšší pravděpodobnost úmrtí než jejich ženatí vrstevníci. Zároveň se ukázalo, že starší muži vykazují vyšší míru osamělosti než jakákoli jiná demografická skupina ve Spojených státech.

Zajímavé je, že muži podle výzkumů trpí osamělostí častěji než ženy mimo jiné proto, že mají tendenci přestat si vytvářet nové přátele ve chvíli, kdy se ožení nebo začnou stoupat po kariérním žebříčku. Pro většinu dospělých mužů se tak partnerka a děti stávají hlavní branou do širší komunity. Pokud tyto dva pilíře v jejich životě chybějí – ať už proto, že se nikdy neoženili nebo neměli děti, nebo kvůli úmrtí partnerky, což je případ mnoha starších mužů – jejich sociální sítě se rychle rozpadnou. A osamělost se nevyhnutelně dostaví.

Když lidé spolupracují, vytvářejí si důležitou společnou identitu. Ta je klíčová pro budování pevných vztahů. Před průmyslovou revolucí lidé obvykle pracovali bok po boku s těmi, kdo žili ve stejné čtvrti. A ještě ve dvacátém století měli Američané často jedno zaměstnání po celý život u jedné firmy. Jinými slovy, v průběhu většiny dějin znamenala práce být součástí úzké komunity.

Charakter práce se však rychle mění. Zatímco dříve se Američané mohli spoléhat na celoživotní zaměstnání, dnes je průměrný pracovník neustále v pohybu. Stačí se podívat na obrovský nárůst fluktuace zaměstnanců za posledních padesát let. V sedmdesátých letech byla průměrná doba, kterou hlavní živitel rodiny strávil v jedné firmě, 25 let. A dnes? Typický americký pracovník zůstává v jedné společnosti v průměru jen čtyři roky.

Tato vysoká fluktuace a nejistota zaměstnání se navíc pravděpodobně ještě prohloubí, protože velká část amerických pracovníků přechází na samostatnou výdělečnou činnost a práci na volné noze. Odborníci nyní předpovídají, že do roku 2022 bude polovina americké pracovní síly pracovat projektově jako freelanceři. Místo jistého stálého pracovního poměru si tak tito lidé budou muset sami skládat obživu z řady krátkodobých zakázek.

Důsledkem je, že polovina všech amerických pracovníků už nebude mít tak hluboké, celoživotní vazby na firmy a kolegy, jaké považovaly za samozřejmé předchozí generace. A mnozí dnešní zaměstnanci nebudou jen plánovat vlastní projekty – možná pro ně žádná práce vůbec nebude.

Technologický pokrok v oblasti autonomních vozidel například vedl některé odborníky k odhadu, že v příštích deseti letech zanikne přibližně 65 procent všech pracovních míst souvisejících s řízením. To pravděpodobně zásadně zasáhne pracovníky po celé Americe, protože ve 37 státech je „řidič“ nejčastějším povoláním.

Znepokojivé je, že negativní dopady těchto ztrát se neprojeví jen na jednotlivých rodinách, ale napříč celými komunitami. Stačí si připomenout důsledky kolapsu uhelného průmyslu v Appalačském pohoří, srdci americké těžby uhlí. Mnoho hornických měst zde čelilo katastrofální krizi spojené s užíváním metamfetaminu a opioidů v důsledku masové nezaměstnanosti. Nyní si představte, jak ničivý by mohl být útlum profesí spojených s řízením, když miliony Američanů živí právě práce za volantem.