Okamžik povznesení

Rovnost pohlaví si v našem světě právem vydobyla místo jednoho z klíčových společenských témat. Po vzniku hnutí #MeToo se problémy, jimž ženy po celém světě čelí, dostaly do popředí mediální i veřejné debaty. Ať už jde o sexuální obtěžování nebo rozdíly v odměňování mužů a žen, diskuse o genderové rovnosti a o tom, jak jí dosáhnout, jsou dnes rozšířenější než kdykoli dřív.

Většina těchto debat se však soustředí na práva žen v rozvinutých zemích, zatímco mnohem méně pozornosti se věnuje osudu žen žijících v chudobě v rozvojovém světě. Chudoba přináší nesmírné utrpení každému, koho zasáhne, ale ženy její břemeno nesou nepoměrně víc.

V následujících kapitolách vás autorka provede svou osobní cestou, kterou prošla jako spoluzakladatelka a vedoucí jedné z největších charitativních nadací na světě. Na této cestě odhalovala spletitou síť překážek, jimiž ženy pravidelně procházejí. A přestože její nadace i další organizace dosáhly významných pokroků, před námi je stále dlouhá cesta.

V tomto shrnutí se dozvíte, jak se antikoncepce stala nejmocnějším nástrojem, jaký kdy byl pro ženy vynalezen; proč stovky milionů dívek a žen nenavštěvují střední školu; a jak může posílení postavení drobných zemědělkyň vytáhnout až 150 milionů lidí z potravinové chudoby.

Po založení Nadace Billa a Melindy Gatesových v roce 2000 se autorka se svým manželem rozhodli rozšířit přístup ke zdravotní péči a snižovat chudobu po celém světě. Jednou z oblastí, na kterou se zaměřili, bylo poskytování bezplatného očkování dětem v rozvojových zemích.

Při návštěvě jednoho z očkovacích programů nadace v Malawi vedla autorka nespočet rozhovorů se ženami, které přivedly své děti na dlouhé vzdálenosti, aby je nechaly naočkovat. V těchto rozhovorech se však opakovaně objevovalo ještě jiné téma než samotné očkování. Mnoho žen mělo velké obavy ohledně jiného druhu „léčby“ – ženské antikoncepce.

Řada z nich si stěžovala, že i kdyby byly jejich děti očkované, co se tím ve skutečnosti změní? Pokud jsou chudé ženy odsouzeny k tomu, aby měly stále další a další děti, jak mají uživit své rodiny?

Tyto obavy přesně odrážejí dostupná data. V roce 2012 například používalo antikoncepci 260 milionů žen v 69 nejchudších zemích světa. Ve stejných zemích však více než 200 milionů žen antikoncepci používat chtělo, ale nemělo k ní přístup.

Přínosy širšího přístupu k antikoncepci jsou přitom zřejmé. V dlouhodobé studii v Bangladéši, která začala v 70. letech, dostala polovina žen v několika vesnicích možnost antikoncepci používat, zatímco druhá polovina tuto možnost neměla. Dvacet let po zahájení studie byly matky, které měly k antikoncepci přístup, zdravější – stejně jako jejich děti. Jejich rodiny byly finančně lépe zajištěné a jejich děti měly vyšší pravděpodobnost, že budou chodit do školy.

Tyto výhody plynou z toho, že pokud mají ženy možnost rozhodovat o tom, kdy otěhotní, mohou lépe plánovat vzdělání i kariéru. Zároveň se mohou lépe starat o děti, které už mají, což zvyšuje šanci, že další generace bude mít lepší život. V chudých rodinách tak antikoncepce často pomáhá přerušit začarovaný kruh chudoby.

Po celém světě přístup k antikoncepci posiluje postavení žen i jejich rodin. Platí to i ve Spojených státech, kde Zákon o dostupné péči (Affordable Care Act, ACA) umožnil ženám získat antikoncepci bez přímých nákladů. ACA a podobné právní úpravy vedly k nejnižší míře neplánovaných těhotenství za posledních třicet let.

Současná politická reprezentace se však v řadě ohledů snaží tento pokrok zvrátit – ruší některé právní předpisy, omezuje financování organizací zabývajících se plánovaným rodičovstvím a prosazuje výhradně výuku abstinence. To je krok špatným směrem, protože antikoncepce je bez nadsázky jedna z nejdůležitějších inovací v dějinách, pokud jde o posílení postavení žen.

Od roku 1990 se díky globální očkovací kampani, do níž se zapojila i nadace autorky, podařilo snížit počet úmrtí dětí způsobených nemocemi, jimž lze předcházet očkováním, na polovinu. Stejný úspěch však bohužel neplatí pro celosvětovou novorozeneckou úmrtnost. Téměř polovina dětí, které zemřou před pátými narozeninami, umírá během prvního měsíce života.

Každý rok tak zemřou zhruba 3 miliony novorozenců, přičemž většina těchto úmrtí připadá na odlehlé, chudé oblasti, kde jsou nemocnice daleko a zdravotníci chybějí. Autorka se svým manželem se rozhodli, že s tím chtějí něco udělat.

V roce 2003 proto v rámci svého globálního úsilí o snížení novorozenecké úmrtnosti navázali partnerství s indickým týmem, který školil komunitní zdravotníky. Ti pak byli vysíláni do chudých oblastí, například do Shivgarhu – odlehlé vesnice ve státě Uttarpradéš, druhém nejchudším státě Indie, kde každoročně umírá kolem 300 000 novorozenců.

Při návštěvě Shivgarhu v roce 2010 se autorka setkala se šestiletým chlapcem, jehož život byl díky této iniciativě zachráněn. Narodil se jen měsíc po jejím zahájení. Jeho matka při porodu omdlela a dítě se přestalo hýbat, takže rodina zavolala Ruchi, novou komunitní zdravotnici, aby zjistila, zda může pomoci.

Když Ruchi dorazila, všimla si, že dítě má tak nízkou teplotu, až začíná modrat. Požádala proto tetu, aby si ho položila na holou kůži a zahřála ho. Teta se ho však nechtěla dotknout, protože věřila, že dítě je posedlé zlým duchem.

Přestože by objetí dítěte ženou z vyšší kasty, jakou byla Ruchi, mohlo vyvolat posměch, rozhodla se tradici vzepřít, aby dítěti zachránila život. Krátce poté se novorozenec začal znovu hýbat a plakat. Nebyl posedlý zlým duchem – jen zoufale potřeboval lidské teplo a dotek.

Zpráva o tom, jak Ruchi zachránila dítě pomocí metody „kůže na kůži“, se rychle rozšířila do okolních vesnic. Ženy si začaly uvědomovat, že mohou samy zachraňovat životy tím, že změní své chování při porodu a po něm – a to je nesmírně posilující zjištění.

Tento příběh ukazuje, že chceme‑li účinně pomáhat chudým komunitám, musíme nejprve porozumět tabu a stigmatům zakořeněným v jejich kulturách. Tím, že vesničanům názorně ukázali, jak mohou využít jednoduché postupy, jako je kontakt kůže na kůži u novorozenců, dokázala komunitní zdravotnická iniciativa snížit novorozeneckou úmrtnost v Shivgarhu během 18 měsíců na polovinu.