Odraz k cestě za úspěchem

Matthew Syed je britský novinář, spisovatel a bývalý stolní tenista. Narodil se v roce 1970 v Anglii a v roce 1992 se stal mistrem Anglie v kategorii jednotlivců. Po ukončení kariéry se stal sportovním novinářem a komentátorem pro BBC.

V roce 2010 vydal svou první knihu s názvem Odraz k cestě za úspěchem (Bounce: How Champions Are Made), která se stala bestsellerem a byla přeložena do více než 20 jazyků.

Dalšími jeho knihami jsou Black Box Thinking a You Are Awesome. Matthew Syed je také častým hostem v televizních pořadech a rádiových relacích, kde hovoří o sportu, vzdělávání a osobním rozvoji.

Kdo se stává vítězem a čím se od nás ostatních liší

„Ty jsi tak talentovaný!“ je v naší kultuře častým zvoláním, když chceme někoho pochválit. Je však toto zvolání ve skutečnosti výstižné?

Kniha Odraz k cestě za úspěchem se zabývá vědeckými poznatky o dosahování vysokých výkonů a kroky, které jsou k tomu potřeba. Dozvíte se například, proč Mozart nebyl nakonec až tak moc výjimečný.

Pochopíte také, jak vás k úspěchu mohou inspirovat i tak nepodstatné věci, jako je to, že máte narozeniny ve stejný den jako někdo úspěšný.

A nakonec porozumíte i té nejobávanější události – že selžete, když je nejvíc v sázce, navzdory důkladné přípravě. Naštěstí se také dozvíte o nástrojích, jak tomu předejít tomu, aby se to stalo právě vám.

Spolehněte se na vytrvalý trénink, je důležitější než vrozené vlohy

Mozart je mnohými považován za největšího skladatele, který kdy žil. Většina lidí je zvyklá předpokládat, že vynikající úspěchy, jako byly ty jeho, jsou dány vrozenými schopnostmi, nebo dokonce božskou inspirací či osudem. Tento předpoklad platí zejména pro zázračné děti, jako byl Mozart, který svým hudebním talentem okouzlil svět již v šesti letech.

Při bližším pohledu na fenomén zázračných dětí však zjistíme, že ve skutečnosti musely cvičit tisíce hodin, než projevily svůj takzvaný zázračný talent. Vědci, kteří se tímto fenoménem zabývají, zjistili, že zázračné dítě obvykle začíná trénovat již ve velmi raném věku a že do svého mladého života vtěsná nekonečné hodiny cvičení.

Například když šestiletý Mozart cestoval po Evropě, aby předvedl své předčasně rozvinuté klavírní schopnosti, měl za sebou již 3 500 hodin cvičení. Pokud to porovnáme s jinými klavíristy, kteří cvičili stejně dlouho, Mozartův výkon nebyl nijak výjimečný.

Zdá se tedy, že výjimečné schopnosti pramení spíše z obrovského množství důsledného cvičení než z přirozeného talentu.

Dokládá to i studie koncertů mladých houslistů, kde jediným faktorem přímo souvisejícím s úrovní úspěchů studentů bylo množství času, které strávili usilovným cvičením – zatímco hvězdní interpreti měli „odcvičeno“ v průměru 10 000 hodin, nejméně zdatní studenti měli za sebou pouze 4 000 hodin. Ještě výmluvnější je, že neexistovaly žádné výjimky: všichni nejúspěšnější studenti věnovali cvičení velké úsilí a všichni studenti, kteří cvičili 10 000 hodin, patřili do skupiny nejúspěšnějších.

Zdá se, že žádný zázračný talent nemůže existovat bez důsledného cvičení.

Naučit se něco nového = klást si výzvy a poučit se z neúspěchů

Představte si dětskou klavíristku, která cvičí hraní svých oblíbených písní podle sluchu. Může strávit mnoho odpolední cvičením u klavíru, ale je pravděpodobné, že jakmile se přiblíží originálu, bude se stále méně snažit o další zlepšení, protože její výkon je již dostatečně dobrý.

To je vlastně typické pro většinu lidí – od určitého bodu už cíleně necvičí. Když se snažíme osvojit si novou dovednost, pracujeme na zlepšení svého výkonu jen do určitého bodu. Tímto bodem může být úroveň našich vrstevníků, požadavky učitele klavíru nebo prostě úroveň, kdy jsme dost dobří na to, abychom ze svého výkonu měli potěšení.

Po dosažení tohoto bodu máme tendenci jednoduše pokračovat v procvičování toho, co už umíme, aniž bychom se snažili o něco více. V podstatě přepneme na autopilota, a i když možná pokračujeme ve cvičení, ve skutečnosti se zlepšujeme jen velmi málo.

Špičkoví umělci jsou však v tomto ohledu odlišní. Nespokojují se s podáváním výkonů, které již zvládli, ale naopak se snaží neustále zlepšovat a rozvíjet dovednosti nad rámec své současné úrovně. Takové pokusy podávat výkony, které jsou mimo jejich dosah, je nutí k intenzivnímu soustředění a také vysílají silné signály jejich mozku a tělu, že se musí přizpůsobit.

Jak tedy můžete cvičit, abyste se neustále zlepšovali a usilovali o nové dovednosti? Jedním ze způsobů je přijmout neúspěch a poučit se z něj.

Je přirozené, že učení se jakémukoli úkolu, který je mimo váš současný dosah, bude obnášet neúspěch. To však není na škodu, protože neúspěch vám poskytuje zpětnou vazbu. Naučí vás, které dovednosti potřebujete ke zvládnutí úkolu, a ukáže vám, které dovednosti máte k dispozici – vaše silné a slabé stránky. Tyto informace vám umožní přizpůsobit tréninkový režim.

Chcete-li se stát šampionem, musíte se neustále snažit o dovednosti, které jsou mimo váš dosah, přijímat neúspěchy a učit se z nich. Právě tento druh tréninku vás promění.

Usilovný trénink změní způsob, jakým pracuje váš mozek

Jedním z nejpřesvědčivějších důkazů síly tréninku je příklad stolního tenisty Desmonda Douglase. Dlouhou dobu byl nejlepším hráčem ve Velké Británii proslulým svými bleskurychlými reakcemi. Když však vědci provedli testy rychlosti reakcí všech hráčů anglického národního týmu, ukázalo se, že Douglas je nejpomalejší. Jak tedy může někdo s obecně dlouhou reakční dobou reagovat rychle, když jde o ping-pong?

Odpovědí jsou dvě změny, které přináší intenzivní trénink. Jsou to změny ve způsobu, jakým mozek zvládá konkrétní úkol.

Za prvé se po letech zkušeností v určitém oboru mozek experta naučil „číst“ složité situace typické pro daný obor. Je připraven rychle vybírat relevantní informace z tohoto známého prostředí. 

Proto při hraní stolního tenisu dokázal Douglasův mozek okamžitě rozpoznat relevantní vizuální podněty k předvídání trajektorie míčku. Díky tomu měl na reakci více času než méně zkušený hráč.

Za druhé expert používá k plnění úkolu jiné části mozku než začátečník. Je to proto, že když se učíte nové dovednosti, jako je stolní tenis, potřebujete, aby vaše vědomí sledovalo každý váš pohyb v neznámém prostředí. Proto je velmi aktivní část mozku zvaná prefrontální kůra, která je zodpovědná za vědomou kontrolu.

Jakmile si dovednost osvojíte, vědomá kontrola již není nutná, protože jednotlivé činnosti se zautomatizovaly. To znamená, že ve vašem mozku bylo ovládání pohybů předáno jiným oblastem.

V oblasti stolního tenisu to znamená, že když hráč zvládne pohyby zápěstím potřebné pro forhendový topspin, jeho mysl se může soustředit na věci, jako je práce nohou nebo taktické úvahy.

Nyní rozumíme tomu, jak se z Douglase stal rychlý hráč s pomalými reakcemi – intenzivní trénink změnil způsob, jakým při stolním tenise jeho mozek funguje.

V další kapitole se podíváme na to, jak může váš vlastní přístup a stav mysli ovlivnit vaše šance na úspěch.

Zbavte se myšlenky, že dosažení velkých úspěchů záleží na vrozeném talentu

Představte si špičkovou maratonskou běžkyni, která své závody vždy dokončí v první desítce. Kdybyste měli vysvětlit její úspěch, řekli byste, že je to dáno tím, že je rozená běžkyně? Nebo je to tím, že léta neúnavně trénovala?

Pokud byste se rozhodli pro první vysvětlení, psychologové by řekli, že pravděpodobně máte fixní mentální nastavení. Tedy že věříte, že úspěch závisí na něčem, co nemůžete změnit, například na genetice. Tento druh myšlení je velmi škodlivý.

Pokud je někdo s takovým fixním mentálním nastavením označen za „netalentovaného“, nebude se již namáhat cvičit nebo se snažit zlepšovat. Bude mít pocit, že když mu zjevně chybí talent potřebný k úspěchu, nemá smysl ztrácet čas náročným cvičením.

Na druhou stranu, pokud je někdo s fixním mentálním nastavením přesvědčen, že je „nadaný“, také se nebude namáhat podnikat potřebné kroky k tomu, aby skutečně vynikl, protože má pocit, že díky svým vrozeným schopnostem stejně uspěje.

Vezměme si Dariuse Knighta, nadějného hráče stolního tenisu, který byl za svůj mimořádný talent tak chválen, že snížil intenzitu svého tréninku. Důsledek? Jeho výsledky se prudce zhoršovaly, dokud ho nový trenér nepřiměl k usilovnějšímu tréninku.

Fixní mentální nastavení může také způsobit, že se lidé příliš snadno vzdají, když se učí něco nového, protože i malé neúspěchy považují za důkaz, že se na daný úkol nehodí.

Ukázala to studie, v níž měly děti řešit hlavolamy, jejichž obtížnost se zvyšovala. Když se děti s fixním mentálním nastavením setkaly s prvními obtížemi, začaly pochybovat o své inteligenci a nakonec to vzdaly úplně. Zatímco ostatní děti se postavily výzvě –⁠ více se snažily a zlepšovaly se v řešení, když náročnost hlavolamů rostla.

Zdá se tedy jasné, že děti by měly být chváleny spíše za své odhodlání, vytrvalost a nadšení než za svůj talent, protože to druhé může vést k fixnímu mentálnímu nastavení. 

I zdánlivé drobnosti mohou podpořit ctižádost uspět

Ve světě profesionálního golfu Jižní Korea dlouhou dobu nebyla příliš vidět. Avšak poté, co jihokorejská golfistka Se-ri Pak vyhrála v roce 1998 LPGA Championship, se počet Jihokorejců na okruhu LPGA znásobil. To není náhoda.

Když lidé najdou podobnost –⁠ byť nepodstatnou – s úspěšným člověkem, začnou více věřit ve vlastní šance na úspěch a motivuje je to k většímu úsilí. V tomto případě se jihokorejští golfisté inspirovali úspěchem své krajanky. Tento jev se nazývá motivace asociací.

Tento úkaz vyplývá ze základní lidské touhy někam patřit, díky níž se identifikujeme s lidmi, i když mezi námi a nimi existuje jen náhodná podobnost.

Názorně to ukázal experiment, v němž měli vysokoškoláci pracovat na neřešitelných matematických rébusech. Před úkolem si však studenti museli přečíst zprávu, kterou napsal fiktivní, ale údajně úspěšný absolvent studia matematiky. Když bylo datum narozenin absolventa ve zprávě upraveno tak, aby odpovídalo narozeninám studenta, který ji četl, vedlo to k tomu, že tito studenti vytrvali v řešení rébusu o 65 % déle než jejich vrstevníci. Tato bezvýznamná podobnost stačila k tomu, aby více věřili svým matematickým schopnostem a více se snažili.

I jiné nepodstatné věci mohou podnítit naši motivaci a nemusí to být jen podobnost s úspěšnými lidmi. Mnoho velmi úspěšných lidí si zpětně uvědomilo, že jejich touhu vyniknout zažehla triviální událost –⁠ například urážka nebo zdánlivě bezvýznamné zadání. U profesionální fotbalistky Mii Hammové taková událost přišla, když jí trenér řekl, že musí každý den mentálně „rozsvítit“ svou motivaci usilovat o maximální výkon, a přidal tomu na názornosti zhasnutím světla v místnosti.

K maximálnímu výkonu je nutné věřit ve vítězství

Těsně před soutěží špičkoví sportovci dělají všechno možné proto, aby přesvědčili sami sebe, že vyhrají. To platí i v případě, že dotyčný sportovec právě utrpěl řadu porážek.

Vnějšímu pozorovateli se takové přesvědčování může zdát iracionální. Ve skutečnosti však smyslem tohoto přesvědčování není jeho pravdivost.

V soutěži totiž i sebemenší stín pochybnosti o vaší schopnosti zvítězit zvyšuje pravděpodobnost neúspěchu. Pochybnosti vás znervózňují a mohou způsobit, že se vám rozklepou nebo ztuhnou svaly, což může způsobit, že golfista netrefí rozhodující pat nebo gymnasta ztratí rovnováhu.

Pochybnosti vás také rozptylují ve chvíli, kdy byste se měli soustředit na svůj výkon. Tak například fotbalista sužovaný pochybnostmi bude mít menší pravděpodobnost, že si všimne důležitých pokynů a signálů od spoluhráčů.

V neposlední řadě mohou pochybnosti také způsobit, že budete natolik nervózní, že vaše mysl „bude mít okno“, tedy že dočasně zapomenete na něco zásadního. Tento jev zná mnoho lidí například z vystupování na veřejnosti.

Chcete-li podat optimální výkon, musíte se nejprve správně naladit, protože vaše mysl může výrazně ovlivnit váš fyzický stav. Dobrým příkladem je placebo efekt, kdy lidé pociťují zlepšení zdravotního stavu, které nelze vysvětlit podstoupenou lékařskou procedurou. Například když byl těžce zraněným vojákům aplikován fyziologický roztok, jejich bolesti ustupovaly, dokud si mysleli, že dostávají morfium.

U vrcholových sportovců pouhé přesvědčení, že jsou v neporazitelné formě, koncentruje jejich mysl a umožňuje tělu podávat lepší výkony. Zlepšuje také jejich soustředění, pomáhá jim zůstat klidnými ve stresu a podporuje jejich kontrolu nad motorikou.

Dále se podíváme na to, proč se někteří lidé selžou, když jsou pod tlakem, a co se s tím dá dělat.

Ve stresových situacích, kdy nechceme zklamat, jednáme opatrně a uvážlivě

Představte si, že jste na večírku a v ruce držíte sklenici červeného vína naplněnou až po okraj. Ke svému zděšení si uvědomíte, že abyste pozdravili hostitele, musíte přejít přes mimořádně drahý bílý koberec. Co tedy uděláte? Pravděpodobně zpomalíte a soustředíte se na každý krok. Ale proč?

Je důležité si uvědomit, že mozek se skládá ze dvou systémů.

První se nazývá explicitní mozkový systém. Je poměrně pomalý a aktivuje se, když se snažíme vědomě ovládat své pohyby, například když poprvé předvádíme stepařskou sestavu a potřebujeme si zapamatovat kroky a ovládat každý pohyb nohou.

Druhý systém se nazývá implicitní mozkový systém. Je aktivní, když vykonáváme úkoly automaticky, aniž bychom se soustředili na to, co děláme. Umožňuje nám rychle a plynule ovládat naše pohyby a dokáže zpracovávat i více úkolů současně.

Jakmile někdo ovládne nějaký úkol, převezme tento úkol implicitní mozkový systém, což znamená, že se pak může soustředit na jiné úkoly.

Když jsou však lidé pod tlakem, často se vrátí k explicitnímu mozkovému systému a začnou sledovat každý svůj pohyb.

Důležité úkoly mají samozřejmě sklon vyvolávat v nás tlak, zejména pokud by selhání způsobilo nepříjemné následky. Proto se lidé někdy chovají podivně, když dělají něco velmi důležitého; bojí se selhání.

Například když nesete skleničku s vínem po drahocenném koberci, bojíte se, že ji vylijete a rozzlobíte hostitele. Proto se vrátíte k explicitnímu mozkovému systému, který běžně používáte jen při učení zcela nových dovedností a tak chodíte velmi pomalu a uvážlivě.

Představte si, že nejde o nic důležitého, tím předejdete selhání

Tuto noční můru zažilo mnoho špičkových sportovců: čeká je soutěž nebo závod, který rozhodne o jejich kariéře. Jsou velmi dobře připraveni, ale v určitém okamžiku závodu se jejich výkon zhorší na úroveň začátečníka. Proč k tomu ale dochází?

Tisíce hodin tréninku a cvičení připravily tyto experty na plnění složitých úkolů. Ve skutečnosti tyto úkoly již dávno zvládl jejich implicitní mozkový systém, takže jsou vykonávány automaticky a mohou být prováděny současně.

Fenoménu selhání, když je nejvíc v sázce, se anglicky říká choking a dochází k němu, když má expert provést složitý, ale již naučený úkol pod velkým tlakem. Stává se to protože, jak víte, pod tlakem mozek přenáší řízení jakéhokoli úkolu na explicitní mozkový systém, který bohužel nedokáže dělat mnoho věcí najednou. Expert tak přestává být schopen vykonávat složité úkoly a selže.

Aby se sportovci neselhali, musí sami sebe přesvědčit, že soutěž není důležitá, protože tím sníží míru tlaku, který pociťují.

Autor knihy se například před velkou soutěží snaží dívat na věci z širší perspektivy tím, že myslí na věci mnohem důležitější než soutěž, jako jsou jeho vztahy, zdraví nebo rodina. To mu pomáhá pociťovat menší tlak, což mu umožňuje používat při plnění úkolů svůj implicitní mozkový systém.

Aby vrcholoví sportovci vynikli, musí tedy trénovat, jako by sport, který si vybrali, byl tou nejdůležitější věcí na světě, ale pak tuto důležitost zlehčit, když je nejvíc v sázce.