Od #BlackLivesMatter k černému osvobození

Ve svém posledním eseji „Testament naděje“ z roku 1968 Martin Luther King Jr. vyzýval k „agresivnějšímu politickému zapojení“ v naději, že to může přispět k osvobození černého obyvatelstva. Od dob hnutí za občanská práva sice došlo k výraznému pokroku, jak však ukazují následující pasáže, k opravdu spravedlivé společnosti máme stále daleko.

Od kořenů černé chudoby v období otroctví až po policejní násilí vůči černochům projdete v této knize politiku a rasové nerovnosti, které přivedly Spojené státy do dnešního stavu: do společnosti, kterou někteří označují za „bezbarvou“, avšak v níž se každodenní rasismus projevuje na mnoha úrovních – od škrtů v sociálních dávkách až po kriminalizaci černochů – a kde zároveň vzniká nové hnutí za černé osvobození.

V tomto shrnutí se dozvíte mimo jiné:

• jak i Barack Obama udržoval mýtus, že problémy černochů pramení z „nezdravé“ kultury,
• proč je pojem „bezbarvá“ společnost zástěrkou pro rasovou diskriminaci,
• co znamenaly tzv. Černé zákoníky (Black Codes) z roku 1865 a jak přispěly ke kriminalizaci černého obyvatelstva.

Otroctví bylo v jižních státech USA zrušeno během občanské války. Přesto prezident Lyndon B. Johnson téměř o sto let později jasně prohlásil, že „svoboda nestačí“ a že je třeba „rovnosti ve výsledcích“.

Za jeho vlády byl v roce 1964 přijat Zákon o občanských právech, který zakázal diskriminaci na základě rasy či barvy pleti. Ani tento zákon však zásadně nezmírnil problémy, jako je kriminalita a chudoba, jež zůstávaly v afroamerických komunitách rozšířené.

Jedním z důvodů, proč tyto problémy přetrvávají, je skutečnost, že jsou často připisovány „kulturním slabostem“. Když republikánský kongresman Paul Ryan hovoří o vysoké nezaměstnanosti v chudých černošských čtvrtích, označuje ji za „kulturní problém“. Naznačuje tím, že lidé v těchto komunitách neznají hodnotu práce. Když prezident Obama mluvil o násilí v chicagských čtvrtích, naznačil, že je důsledkem špatných rozhodnutí černých mladých lidí, a prohlásil: „Musíme nabídnout silnější vzory než gangy na rohu.“

Takové úvahy přesouvají vinu na samotné černé obyvatele a jejich údajný nedostatek disciplíny, místo aby pojmenovaly skutečné příčiny chudoby a nerovnosti v celé zemi. Zároveň udržují mylný obraz černochů jako líných zločinců, kteří odmítají autority a vzdělání.

Ve skutečnosti je však černá chudoba v americké společnosti zakořeněna už od dob otroctví – a právě to je problém, jemuž čelíme. Samotná ekonomika a demokracie, na nichž byly Spojené státy vybudovány, se opíraly o otrockou práci, která podporovala národní průmysl s bavlnou, cukrem, rýží a tabákem.

Ani po zrušení otroctví a po vítězství hnutí za občanská práva černé utrpení neskončilo. V období hospodářských krizí byli černoši často nezaměstnaní nebo pracovali v podřadných a špatně placených zaměstnáních, žili v nevyhovujících podmínkách a měli omezený přístup ke kvalitnímu vzdělání. Za vlád Richarda Nixona a Ronalda Reagana došlo k drastickému omezení financování sociálních programů, jehož negativní dopady pociťují černé komunity dodnes.

Jak ukážou následující kapitoly, rasismus přetrval i dlouho po hnutí za občanská práva v 60. letech – a právě on stojí v pozadí nového hnutí za černé osvobození.

Byla by velká chyba domnívat se, že jakýkoli zákon přijatý Kongresem dokáže smazat všechny problémy a proměnit Spojené státy v „postrasovou“ společnost. Přesto se právě takový obraz někteří lidé snažili prosazovat.

V 70. letech začali politici označovat Ameriku za „barevně slepý“ národ, ačkoli rasismus zemi nadále hluboce rozděloval. Tvrzení, že Spojené státy jsou „barevně slepé“, není jen popřením zjevně existujícího rasismu. Tento pojem zároveň připravil půdu pro nebezpečnou politickou agendu, jejímž cílem bylo udržet černé komunity na společenském dně.

Prohlásit, že rasismus už není problém, znamená naznačit, že nemůže být základní příčinou chudoby v amerických komunitách. Chudoba, kriminalita a nezaměstnanost tak musí být – podle této logiky – důsledkem černé kultury, nikoli něčím, co by bylo možné řešit federálními investicemi do sociálních programů.

Právě z této logiky vycházela Nixonova administrativa, která během šesti let v Bílém domě, počínaje rokem 1969, prosadila řadu diskriminačních ekonomických opatření. Nixon označoval Spojené státy za „svobodnou a otevřenou společnost“, aby mohl veškerou vinu za chudobu či kriminalitu svalit na jednotlivce a jejich špatná rozhodnutí. Chtěl tak dát najevo, že tyto problémy leží mimo dosah ekonomické a sociální politiky, a proto nemá smysl usilovat o nápravná opatření.

Místo aby zvýšil výdaje na sociální pomoc, posílil Nixon policejní složky – mimo jiné proto, aby udržel černé komunity pod kontrolou a zajistil, že protestující skončí za mřížemi. Tak vzniklo trvalé dědictví masového uvěznění, které těžce dopadlo na černou populaci v USA.

V 70. letech vláda se svými posílenými bezpečnostními složkami cíleně sledovala každou levicovou organizaci, avšak „neposlušné“ černé komunity byly zasaženy nejvíce. V další kapitole uvidíme, jak vzestup nové černé elity v 80. letech nedokázal zastavit pokračující uvězňování černého obyvatelstva.