Očarováni a oklamáni

Chobotnice jsou známé svou neuvěřitelnou schopností být doslova „neviditelné na očích“. Pokud jste někdy šnorchlovali, je docela možné, že nějaká byla přímo pod vaším nosem, aniž jste si toho všimli. Během milionů let se tyto bytosti vyvinuly v mistry klamu. A nejsou to jen chobotnice, kdo dokáže podle libosti „zmizet“. Příroda je plná zvířat s ohromujícími schopnostmi skrývání.

Z hlediska přežití to dává dokonalý smysl: když vás predátoři nevidí, nemohou vás sežrat. Od doby, kdy se přírodovědci v devatenáctém století začali zabývat tímto skrytým světem kamufláže, měly jejich objevy velký vliv na vědce, vynálezce i umělce. Moderní válka by bez nich vypadala úplně jinak.

Vítejte ve fascinujícím světě kamufláže! V tomto shrnutí se dozvíte, proč si je tolik druhů motýlů navzájem podobných, jak kudlanka nábožná loví hmyz a proč je textura při maskování tak důležitá.

Podívali jste se někdy na kmen stromu a byli překvapeni, když se z něj najednou vynořil motýl? Pokud ano, zažili jste úžas mimikry – jevu, který už dlouho fascinuje laiky i vědce.

Vraťme se v čase a podívejme se, jak se studium mimikry zrodilo. V devatenáctém století se anglický přírodovědec Henry Walter Bates a jeho přítel Alfred R. Wallace vydali zkoumat motýly do amazonského deštného pralesa. Nadchla je neuvěřitelná rozmanitost druhů, které tam objevili. Ještě více však jejich vědeckou představivost podníbilo fascinující a záhadné chování mnoha z nich.

Tito průkopníci si například všimli, že neškodný rod motýlů Leptalis napodobuje vzhled jedovatých druhů. Motýli rodu Leptalis to dělali tak dokonale, že měli téměř totožnou kresbu křídel jako jedovaté druhy. Teprve když Bates oba typy motýlů chytil, rozřezal a detailně porovnal, dokázal je bezpečně rozlišit jako dva odlišné druhy.

Toto chování, kdy neškodné organismy napodobují vzhled jedovatých nebo jinak nebezpečných druhů, se dnes příznačně nazývá Batesova mimikry. Tento objev, spolu s dalšími, představoval jedny z prvních kroků ve vědeckém studiu mimikry.

Pokud vám jména těchto vědců nic neříkají, možná vás potěší, že Charles Darwin byl častým spolupracovníkem Alfreda Wallace. Darwin se zpočátku cítil Wallaceovými teoriemi přirozeného výběru ohrožen – byly totiž velmi podobné těm jeho a hrozilo, že se z nich stanou rivalové. Naštěstí se oba rozhodli svou soutěživost přetavit ve spolupráci.

Darwina obzvlášť zajímalo, jak by mimikry mohly ovlivnit jeho představy o evoluci a „přežití nejschopnějších“. Společně s Wallacem zkoumali průnik mimikry a rozmnožování a kladli si otázky, například zda jsou potenciální sexuální partneři více přitahováni nápadně zbarvenými napodobiteli. Ačkoli se většina jejich hypotéz nakonec nepotvrdila, jejich studie mimikry významně ovlivnily jejich výzkum i publikace o evoluční teorii – a tím i vývoj vědy jako celku.

Víme, že zvířata využívají mimikry fascinujícími způsoby. Co je ale vede k tomu, aby vůbec něco napodobovala?

Klíčovým důvodem, proč se zvířata v přírodě skrývají nebo napodobují vzhled nebezpečnějších druhů, je ochrana před predátory. Mnoho druhů hmyzu je například snadnou kořistí pro ptáky a další větší živočichy. Aby se těmto predátorům vyhnuli, některé motýly a můry se vydaly cestou napodobování – splývají s okolními listy, kameny či minerály.

Na hromadě suchého listí tak můžete najít třeba motýla rodu Kallima, který v klidu vypadá přesně jako shnilý list. Jiná zvířata naopak volí strategii „vyčnívat z davu“ a nesplývat s okolím. Některé druhy hmyzu se vyvinuly tak, že se mohou pyšnit nápadnými chlupatými tykadly nebo jasně zbarvenými křídly se zelenými, modrými, žlutými či červenými skvrnami, takže vypadají jedovatě.

Napodobující hmyz tak používá výrazné barvy a tvary, aby potenciálním predátorům signalizoval, že je jedovatý a může způsobit otravu či nemoc. Tím drží lovce v bezpečné vzdálenosti – i když ve skutečnosti jsou tito napodobitelé zcela neškodní.

Mimikry ale nevyužívají jen slabší zvířata. Také predátoři se maskují, aby byli při lovu úspěšnější. Vezměme si například pavouka druhu Celaenia excavata. Tito pavouci se obalují a skrývají v hedvábné síti tak, aby vytvářeli iluzi hromádky ptačího trusu. Proč? Protože drobné mušky a jiný hmyz jsou přitahovány zvířecími výkaly – a tak se snadno zachytí v lepkavé síti a stanou se chutnou svačinkou pro ukrytého pavouka.

Tvar a barva kudlanek jim také pomáhají dokonale splývat s okolím. Protože jsou často zaměňovány za květy, mohou kudlanky jednoduše vyčkávat, až kolem přiletí včela hledající pyl, a pak na ni bleskově zaútočit a sežrat ji.