Obecná teorie lásky

Obvykle, když mluvíme o lásce, neděláme to vědecky. Lidská láska je často vnímána jako tajemný a neuchopitelný fenén, který existuje mimo chladnou říši vědy a jakoby se vzpírá vědeckému porozumění. Protože bylo téma lásky dlouho považováno za výsostnou doménu básníků a umělců, máme tendenci si myslet, že vědci nemají k našemu porozumění této oblasti příliš co říct.

Tři psychiatři – Thomas Lewis, Fari Amini a Richard Lannon – však tomuto jednostrannému rozdělení nevěří. Aby se co nejpřesněji a nejkomplexněji zabývali tajemstvím lásky, propojují své vědecké a klinické znalosti s bohatým kulturním dědictvím, které nám v průběhu staletí zanechali umělci, básníci a filozofové.

V knize se mimo jiné dozvíte:

• jak se náš mozek v průběhu času vyvíjel tak, aby nám umožnil vytvářet vazby k druhým,
• jak naše dospělé vztahy formují zkušenosti z dětství,
• jak může psychoterapie pomoci „přestavět“ náš mozek a umožnit nám rozvíjet zdravější vztahy,
• proč u některých lidí sebepoškozování snižuje nesnesitelnou emocionální bolest,
• a proč je zásadní pochopit rozdíl mezi milováním a zamilovaností.

Demystifikace lidských emocí pomocí vědy není žádná novinka. Už kolem roku 450 př. n. l. navrhl první významný západní lékař Hippokratés, že emoce – například láska – jsou produktem mozku. Ačkoli se ukázalo, že Hippokratova hypotéza byla správná, trvalo více než 2000 let, než vědci začali mozek a jeho vliv na lidské chování podrobně zkoumat.

Dnes, díky objevům posledních desetiletí, naše znalosti o mozku dalece překračují vše, co by si i prozíravý Hippokratés dokázal představit. Jedním z těchto poznatků je i to, jak se lidský mozek v průběhu tisíciletí vyvíjel.

Aby přežili, museli se naši předkové neustále přizpůsobovat měnícím se podmínkám prostředí. To zahrnovalo i změny v jejich mozku, které jim pomáhaly přežít v nových klimatických a životních podmínkách. Například naši dávní předkové byli v důsledku klimatických změn nuceni opustit lesy a přesunout se na suché savanové pláně. Aby v tomto drsném prostředí přežili, musel se jejich mozek přizpůsobit tak, aby dokázali přelstít predátory a najít potravu.

Postupně, krok za krokem, adaptaci za adaptací, se ustálené mozkové struktury proměňovaly. Jaké důkazy tuto teorii podporují? Evoluční historii lidského mozku můžeme číst ve třech jeho hlavních podsekcích.

Nejstarší z nich, tzv. plazí mozek, leží na vrcholu míchy a řídí naše nejzákladnější tělesné funkce a pudové reakce. Nad ním se nachází limbický systém, „emoční mozek“. Zde najdeme mimo jiné amygdalu, která hraje klíčovou roli při vzniku strachu.

Vývoj limbického systému byl zásadní pro evoluci savců. Na rozdíl od plazů umožňuje savcům cítit citovou vazbu ke svým mláďatům. Savci proto – na rozdíl od plazů – vytvářejí úzké sociální skupiny, chrání své potomky i partnery a vzájemně si hrají.

Nejmladší a zároveň největší částí lidského mozku je neokortex. Ten je zodpovědný za schopnosti, jako je porozumění, plánování či řeč, a umožňuje nám například činit rozhodnutí na základě promyšlené úvahy, nikoli jen instinktu.

Jak uvidíte v následujících kapitolách, tento „trojjediný“ mozek nám pomáhá pochopit, proč je naše chování ve vztazích často překvapivé.

Emoce jako láska nebo citová vazba působí tak silně a nádherně, že máme tendenci se domnívat, že musí být produktem něčeho stejně hlubokého a tajemného. Ve skutečnosti to tak ale není. Láska i citová připoutanost jsou – stejně jako všechny ostatní pocity – výsledkem působení chemických látek v mozku, tzv. neurotransmiterů.

Existují tři důležité neurotransmitery, které ovlivňují náš pocit citové vazby. Prvním je serotonin, jehož úkolem je mimo jiné zmírňovat pocity úzkosti a deprese. U některých lidí může serotonin dokonce otupit traumatické účinky smutku a zlomeného srdce po ztrátě blízké osoby. A u lidí v nešťastných vztazích, kteří se nedokážou rozejít, protože se děsí pocitu ztráty, může zvýšení hladiny serotoninu – například pomocí antidepresiv typu Prozac – pomoci konečně se rozhodnout a odejít.

Druhým neurotransmiterem, který se podílí na vytváření citové vazby, je oxytocin. Tato látka je ve vysoké míře přítomna při porodu a podílí se na vzniku pouta mezi matkou a dítětem. Hraje však roli v citové připoutanosti po celý život.

V jedné studii dvou druhů hrabošů – hraboše prériového a hraboše horského – si Thomas Insel všiml, že dospělí hraboši prérioví jsou monogamní: vytvoří si pár na celý život a většinu dne tráví vedle sebe. Naproti tomu hraboš horský je mnohem méně společenský: projevuje jen minimální známky citové vazby, je promiskuitní a často opouští svá mláďata.

Co může stát za tak odlišným chováním? Inselův klíčový postřeh byl, že odpověď se skrývá v mozku obou druhů – a jediným významným rozdílem, který mezi nimi našel, byla hladina oxytocinu.

V následující části se podíváme na třetí důležitou chemickou látku: opiáty.