O velké strategii

Jedním z hlavních důvodů, proč chodit na hodiny dějepisu a číst knihy o minulosti, je získat ověřenou moudrost a poučit se z dřívějších chyb. Od perského krále Xerxa a římského císaře Augusta až po Lincolna a F. D. Roosevelta – někteří z těchto vůdců projevili pozoruhodnou prozíravost, zatímco jiní se ukázali být až oslnivě krátkozrací. V obou případech z jejich příběhů plynou důležité lekce a cenná poučení.

Jedno je však jisté: úspěšní vůdci mají tendenci sdílet jednu společnou vlastnost – dokážou bystře a pružně využít dostupné zdroje k dosažení svých cílů.

Mnoho myšlenek v této knize je vystavěno kolem starého podobenství o lišce a ježkovi. Uvidíte, co nás vlastnosti těchto dvou zvířat mohou naučit o dobrém vedení. Dozvíte se, proč není dobré být ani příliš „lišácký“, ani příliš „ježkovský“, v čem se Španělsko a Anglie lišily ve způsobu správy svých kolonií v Americe a jak Spojené státy pomohly vytvořit protivníka studené války.

Legendární oxfordský profesor a prezident Wolfson College Isaiah Berlin kdysi rozdělil spisovatele podle rčení: „Liška ví mnoho věcí, ale ježek ví jednu velkou věc.“ Berlin tím rozlišoval dva typy autorů. Ježci jsou lidé, jejichž pohled na svět se točí kolem jedné ústřední myšlenky, která vše ostatní sjednocuje. Lišky naopak věnují pozornost detailům a vnímají svět jako složité místo s mnoha, často i protichůdnými stránkami.

Platón a Dostojevskij byli například se svou oddaností jedné vedoucí životní filozofii typičtí ježci, zatímco Shakespeare a Joyce, kteří viděli život v mnoha odstínech a nikoli černobíle, byli lišky.

Berlinovu analogii brzy převzali další autoři a rozšířili ji i na slavné vůdce. V tomto pojetí představuje ježek silně motivovaného, jednostranně zaměřeného vůdce, zatímco liška je někdo obezřetný, kdo vidí všechny překážky na cestě. Ukázalo se, že nejlepší vůdci v sobě spojují zdravou dávku ježka i lišky. Ti, kdo se nacházejí na krajních pólech, bývají buď příliš opatrní, nebo naopak nedokážou vidět širší souvislosti.

Uvažujme příběh dvou vůdců s odlišnou povahou: perského krále Xerxa, typického ježka, a jeho rádce Artabana, který byl liškou. V roce 480 př. n. l. spolu zvažovali možnou invazi do Řecka. Artaban jako liška postupoval opatrně a viděl před sebou řadu nástrah. Invazi proto nedoporučoval a snažil se Xerxa varovat, že cesta je příliš dlouhá, vojska se vyčerpají a nebudou mít dost jídla na střet s mocnou řeckou armádou.

Xerxes jako ježek uvažoval jednostranně a rozhodoval se odvážně. Podle něj platilo, že kdo neriskuje, nic nezíská, a tak Artabanovy obavy ignoroval a na Řecko zaútočil. Artaban měl pravdu – Peršané dorazili k řeckým vojskům vyčerpaní.

V tomto případě se tedy liščí opatrnost ukázala jako správná. Vůdce však nemůže být opatrný vždy a za všech okolností. Jsou chvíle, kdy je třeba učinit odvážné rozhodnutí, a kdyby se každý vůdce choval jako Artaban, nikdy by se nic nepohnulo kupředu.

Ideální vůdce je proto zčásti ježek a zčásti liška – dokáže zvážit různé úhly pohledu, a přitom je schopen rozhodně jednat. Jedním z takových vůdců byl Abraham Lincoln. Neochvějně usiloval o prosazení 13. dodatku ústavy, který zrušil otroctví, a zároveň jako liška hledal různé cesty, jak tohoto cíle dosáhnout – včetně úplatků, lichocení i lží.

Když Isaiah Berlin použil analogii lišky a ježka na různé spisovatele, bral to spíše jako zábavnou intelektuální hru. O to víc ho potěšilo, když zjistil, že se jeho příměr začal používat k charakterizaci historických vůdců a dalších významných osobností.

Jednou z nejvýznamnějších aplikací Berlinovy teorie je práce politického psychologa Philipa E. Tetlocka, který v letech 1988–2003 provedl rozsáhlou studii názorů expertů. Zaměřil se na 27 451 předpovědí týkajících se světové politiky od 284 odborníků a zkoumal, které z nich se ukázaly jako přesné a zda mezi úspěšnými prognostiky existují nějaké společné rysy.

Mezi experty byli profesoři, politici, členové think tanků i další profesionálové s různými politickými postoji a osobnostními rysy, jako je pesimismus či optimismus. Tetlock zjistil, že všechny tyto vlastnosti jsou pro přesnost předpovědí v podstatě nevýznamné. Co však bylo pozoruhodně výmluvné, bylo to, zda se dotyčný blížil spíše typu lišky, nebo ježka.

Studie ukázala, že lišky jsou v předpovídání výrazně lepší. Důvodem byl jejich způsob práce s informacemi: čerpaly z různorodých zdrojů a chápaly, že politika není exaktní věda. Ježci se naopak příliš spoléhali na zjednodušující schémata, a jejich předpovědi tak byly zhruba stejně přesné jako šimpanz házející šipky.

Podle Tetlocka přispívala k úspěchu lišek i jejich skromnost – vedla je k opatrnosti a k tomu, že před vyvozením závěru zvažovaly všechny možné faktory. Ježci byli naopak tvrdohlaví a neochotní o sobě pochybovat, což je činilo méně přizpůsobivými a méně často měli pravdu.

Tetlock si však všiml, že právě tito experti‑ježci bývají v médiích a televizních debatách velmi oblíbení. Protože mají „jednu velkou myšlenku“, jejich poselství se snáze vstřebává – a je tudíž atraktivnější – než složité a podmíněné úvahy lišek.

To, co začalo jako vtipný podnět k rozhovoru, se tak ukázalo být akademicky mnohem užitečnější, než si Berlin kdy dokázal představit.