O Saúdské Arábii

Saúdská Arábie je absolutní monarchie – jedna z mála, které na světě ještě existují. To, co toto království činí výjimečným, je především jeho specifická historie. Po první světové válce už Osmanská říše nebyla schopna udržovat pořádek na Arabském poloostrově a v roce 1932, po dlouhém vojenském konfliktu mezi místními kmenovými vůdci, vznikl nový saúdský stát. V jeho čele stanul král Ibn Saúd.

Království si vedlo lépe než někteří jeho sousedé. V roce 1938 byly objeveny rozsáhlé zásoby ropy, která je dodnes základním pilířem tamní ekonomiky. Mnoho obyvatel však tehdy žilo – a dodnes žije – v naprosté chudobě.

Protože je nenáboženský turismus stále velmi omezený, nabídnou vám následující kapitoly jedinečný pohled na region, z něhož vzešel islám. V tomto shrnutí se dozvíte, jak se ženy zapojují do mužům dominující saúdské společnosti, jakou roli začínají hrát sociální sítě v aktivismu mladé generace a proč ani obrovské ropné bohatství neřeší strukturální ekonomické problémy Saúdské Arábie.

Když se vás někdo zeptá, jakou královskou rodinu si vybavíte v souvislosti se západní zemí, pravděpodobně vás napadne Británie. Britská královská rodina fascinovala lidi po mnoho generací – ale nikoho nikdy nenapadlo svěřit jí skutečné řízení státu. Přesně tak však funguje Saúdská Arábie.

Saúdský král má prakticky neomezenou moc: jmenuje nejvyšší náboženské představitele, všechny soudce a vybírá všech 150 členů bezzubého poradního shromáždění, které formálně plní roli parlamentu. Jednotlivé regiony v zemi navíc spravují princové, kteří jsou s králem pokrevně spřízněni.

Aby si monarchie zajistila co nejpříznivější veřejný obraz, svěřil král vedení hlavních saúdských médií svým příbuzným. Pečlivě také dohlíží na činnost sociálních a občanských organizací, aby se postaral o to, že budou lidi spíše odrazovat od organizování politických protestů, které by mohly monarchii ohrozit.

Tuto mocenskou pozici podporuje obrovské bohatství královské rodiny, plynoucí z hlavního motoru saúdské ekonomiky – ropy. Vliv krále na obyvatelstvo však souvisí ještě více s náboženstvím než s ekonomikou.

Teprve v devatenáctém století se území dnešní Saúdské Arábie sjednotilo pod jedním absolutním vládcem. Předtím zde vládly soupeřící frakce kočovných beduínských kmenů, které neuznávaly žádného jediného nejvyššího vůdce. Po třicetiletém vojenském tažení však král Ibn Saúd v roce 1932 porazil soupeřící arabské rody a ovládl území, které se později začalo nazývat Saúdská Arábie.

Jedním z jeho hlavních úkolů bylo zajistit, aby beduínské kmeny zůstaly loajální jeho vládě. K tomu bylo nutné změnit sociální strukturu země. Ibn Saúd využil wahhábismus, puritánskou formu islámu, aby přesvědčil kočovné kmeny, že se mají usadit a vytvářet stálé komunity – ummu –, v nichž lidé sdílejí jednu víru a bezvýhradně dodržují Korán.

Protože byla královská rodina a sám Ibn Saúd vnímáni jako zástupci Alláha na zemi, toto uspořádání zajistilo nově vzniklé monarchii prakticky bezmeznou loajalitu.

Ať už jste vyrůstali v sekulárním prostředí, nebo v mírně náboženské rodině, pravděpodobně znáte alespoň jednu modlitbu spojenou s nějakým svátkem. Možná se před večeří modlíte s rodinou. Na Západě je běžné, že náboženská praxe je poměrně uvolněná.

Tato uvolněnost vynikne zejména ve srovnání s ústřední rolí náboženství v saúdském každodenním životě. V Saúdské Arábii je každý dobře obeznámen s povinnými muslimskými modlitbami, které jsou věřící povinni konat pětkrát denně. Tyto modlitby se výrazně liší od modliteb v mnoha západních náboženstvích, které se často soustředí na vděčnost a chválu.

Muslimská modlitba je velmi formální rituál, který končí poklonami směrem k Mekce – gestem podřízení se Boží vůli. Existuje jen jeden správný způsob, jak tuto modlitbu vykonat. Začíná očistou, při níž si věřící omyje ruce, předloktí, obličej, nos, ústa, uši, hlavu a nohy.

Na modlitbu navíc neexistuje prakticky žádná omluva. Ať už jsou lidé kdekoli – uprostřed rozhovoru, při nakupování nebo na ulici – v době modlitby se zastaví, rozloží modlitební kobereček a začnou rituál.

Náboženský establishment je však v důsledku vnitřních sporů často rozdělený. V centru těchto konfliktů stojí rozdílné názory na to, jak by se muži a ženy ve společnosti měli – či neměli – stýkat.

V roce 2009 například významný saúdský duchovní šajch Šatrí kritizoval způsob, jakým se muži a ženy setkávali na nově založených univerzitách v království. Jiní náboženští učenci s ním nesouhlasili a na svou obranu poukazovali na proroka Muhammada, který byl známý tím, že se stýkal i se ženami, s nimiž nebyl v příbuzenském vztahu – některé mu dokonce myly vlasy.

Na základě těchto debat vydal šéf náboženské policie pokyn svým důstojníkům, aby přestali zasahovat proti mužům a ženám, kteří se chtějí setkávat na veřejných místech. (Velký muftí – nejvyšší náboženská autorita po králi – s tímto krokem vyjádřil nesouhlas.)

O všech těchto sporech se psalo v běžném tisku, a lidé tak začali nabývat dojmu, že pravidla wahhábistického islámu možná nejsou tak absolutní a neotřesitelná, jak se dříve zdálo.