O čem mluvím, když mluvím o běhání

Od začátku osmdesátých let dvacátého století okouzluje Haruki Murakami svět svými surrealistickými, snovými romány. Jeho dlouhá a plodná spisovatelská kariéra přinesla prózu, která oslovuje jak kritiky, tak široké čtenářské publikum. Když však nesedí u psacího stolu, má tento zdánlivě tajemný autor ještě jednu vášeň: běhání maratonů.

Na první pohled to může působit zvláštně, ve skutečnosti jsou ale dlouhé hodiny strávené funěním na silnici s Murakamiho literární prací úzce propojené. V roce 2005, když začal trénovat na Newyorský maraton, se rozhodl vést si deník svých myšlenek a pozorování. Výsledkem je kniha „O čem mluvím, když mluvím o běhání“ – memoárový text, který zachycuje jeho vnitřní svět a to, jak jej formuje fyzický pohyb.

Tato kniha zkoumá, jak se běhání a psaní – dvě zdánlivě nesouvisející činnosti – prolínají a ovlivňují Murakamiho život i dílo. Při čtení zjistíte, jak běhání zapadá do jeho tvůrčího procesu, nahlédnete do detailů jeho tréninkových režimů a vyslechnete si řadu postřehů z jeho času stráveného na běžeckých tratích.

V tomto shrnutí se dozvíte:

• jak se Murakami proměnil ze silného kuřáka v ultramaratonce,
• co mají psaní a běhání společného,
• a proč jsou ultramaratony pro něj duchovní zkušeností.

5. srpna 2005. Na havajském ostrově Kauai je nádherný den. Slunce svítí, vane teplý pasát a na obloze není ani mráček. V tomhle idylickém počasí se desítky běžců vytrvale pohybují po silnici vedoucí k pláži – někteří rychleji, jiní pomaleji.

Jedním z nich je Haruki Murakami. Běhá téměř každý den. Snaží se běhat hodinu denně, šest dní v týdnu. V součtu tak naběhá zhruba 156 mil měsíčně. To se sice ani zdaleka neblíží jeho osobním rekordům – koneckonců je mu přes padesát a už není tak mrštný jako dřív –, ale Murakami nikdy neběhal kvůli vítězství v závodech nebo udržování vrcholné kondice. Pro něj je běhání především zážitkem.

Klíčové poselství: Pro Murakamiho je běhání především způsob, jak si vyčistit hlavu.

Murakami nezačal ani běhat, ani psát dřív než ve třiceti. Předtím vlastnil jazzový bar a o žádném z těchto koníčků vážně neuvažoval. Na podzim roku 1982 bar prodal a rozhodl se stát spisovatelem na plný úvazek; krátce poté začal i soustavně běhat.

V následujících dvaceti letech uspořádal velkou část svého života právě kolem běhu. Jeho oddanost sice občas kolísala, nikdy však úplně nepolevila. Od chvíle, kdy poprvé vyběhl na silnici, zvládl 23 maratonů – jeden ročně.

Murakamiho přitahuje k běhání především jeho osamělá povaha. Nemotivuje ho soutěžení s ostatními; úspěch měří podle vlastních, osobních měřítek. Stejně jako u psaní mu nejde tolik o ohromení publika, ale o naplnění vlastních vnitřních nároků. Proto, i když stárne a zpomaluje, si každodenní běh stále užívá.

Jednou z věcí, které si na tomto pravidelném rituálu nejvíc cení, je klid, který mu přináší. Jakmile je na trati, jeho mysl se začíná vyjasňovat. Samozřejmě, objevují se občasné myšlenky, prchavé vzpomínky nebo náhlé emoce – většinu času je ale hlava prostě prázdná. Tento téměř meditační stav nazývá „prázdnotou“.

Každý den si Murakami zavazuje tkaničky a vybíhá vstříc této prázdnotě. Vědomí, že je od ní vzdálený jen krátký běh, je pro něj obrovským uklidněním. Klid, který mu běhání přináší, pomáhá obrušovat drsnější hrany života. Když je naštvaný, smutný nebo rozrušený kvůli nějaké maličkosti, prostě vyběhne – a vnější svět se brzy rozplyne.

Murakami nikdy nesnil o tom, že se stane romanopiscem. Byl docela spokojený jako provozovatel malého jazzového baru v srdci Tokia. Jednoho dne v roce 1978 se ale něco změnilo.

Seděl tehdy na stadionu Jingu a sledoval zápas místního baseballového týmu, když ho zničehonic napadlo: „Mohl bych napsat román.“ Během několika měsíců po tomto osvícení vyšla jeho prvotina „Slyš vítr zpívat“ a sklidila nečekaně příznivý ohlas. Povzbuzený vřelým přijetím pokračoval dál. Do roku 1981 už byla jeho literární pověst natolik silná, že mohl bar prodat a živit se psaním.

Tento profesní obrat však měl svou cenu. Sedavá práce spisovatele způsobila, že Murakami rychle přibral. Aby zůstal fyzicky fit a mentálně svěží, musel něco změnit.

Klíčové poselství je jasné: Běhání se stalo základním pilířem Murakamiho literárního života.

Když Murakami začal psát, bylo mu přes třicet. Jako majitel jazzového klubu navíc nevedl zrovna zdravý život. Kouřil téměř šedesát cigaret denně a náročný noční režim ho často zanechával fyzicky vyčerpaného. Aby se mohl soustředit na tvůrčí práci, rozhodl se zbavit nezdravých návyků.

Nejprve se s manželkou přestěhovali z Tokia do menšího města Narashino v prefektuře Čiba. V tomto klidnějším prostředí zásadně změnil svůj denní režim. Místo ponocování, pití a kouření začal chodit spát brzy po setmění a vstávat za úsvitu. K novému, zdravějšímu životnímu stylu přidal i fyzickou aktivitu – začal běhat.

Zpočátku byl na trati mizerný. I krátký, pomalý dvacetiminutový běh ho nechával úplně vyčerpaného. Nevzdal se však. Něco na běhání mu prostě sedlo. Stejně jako u psaní – jakmile začal, nechtěl přestat.

Postupem času si na zátěž zvykl. Téměř automaticky zvyšoval svou výdrž a zlepšoval techniku. Jeho postava se proměnila v tělo běžce. Mnoha lidem se taková drastická změna může zdát podivná, pro Murakamiho ale dávala smysl. Někdy prostě narazíte na činnost, která do vašeho života zapadne způsobem, jaký byste nikdy nečekali. Murakami měl to štěstí, že našel hned dvě: psaní a běhání.