Nový Jim Crow

Výzkumy ukazují, že v mnoha částech Spojených států máte stále výrazně vyšší pravděpodobnost, že vás zastaví policista, pokud jste černoch, než když jste běloch. Jak je možné, že se to v jednadvacátém století stále děje?

Následující úryvky ukazují, jak takzvaná válka proti drogám vedla k systému masového uvěznění, který je udržován rasově zaujatými policejními složkami a diskriminačním právním systémem. Tato rozsáhlá, systémová diskriminace připomíná někdejší zákony Jim Crow, které udělaly z Afroameričanů občany druhé kategorie – zákony, jež byly zrušeny až o generace později díky povstáním v rámci hnutí za občanská práva v šedesátých letech.

Je čas na další hnutí za občanská práva. Tentokrát se boj nevede o přístup na univerzity či do jiných veřejných institucí, ale o osvobození milionů Afroameričanů, kteří byli nespravedlivě uvězněni za drobné drogové delikty.

V následujících kapitolách zjistíte, jak Reaganova administrativa politicky těžila z nástupu cracku, proč je naše představa o typickém drogovém dealerovi zcela zkreslená a proč je načase skoncovat s rasovými nálepkami.

Začněme náš příběh dvěma překvapivými fakty. Zaprvé, Spojené státy mají nejvyšší míru uvěznění na světě – přibližně osmkrát vyšší než Německo. Zadruhé, mezi lety 1980 a 2000 vzrostl počet uvězněných osob zhruba z 300 000 na 2 miliony. A co víc, naprostou většinu nově uvězněných tvořili lidé jiné než bílé pleti.

Jak k tomu došlo? Počátky sahají do 70. let, kdy Richard Nixon využil strategii, která cíleně pracovala s existujícím rasovým napětím, aby získal volební výhodu. Skutečný zlom ale nastal až v roce 1982, kdy administrativa Ronalda Reagana vyhlásila válku proti drogám. Ačkoli byla tato iniciativa prezentována jako boj s drogami, ve skutečnosti měla mnohem více společného s rasou než s čímkoli jiným.

V té době navíc „válka“ proti drogám přišla poněkud nečekaně – jen asi 2 procenta Američanů tehdy považovala nelegální drogy za nejpalčivější politický problém v zemi. Co tedy tuto válku motivovalo? Šlo mimo jiné o obavy chudších, převážně venkovských bělochů, kteří nesli nelibě pokrok v oblasti občanských práv černochů a zároveň silně podporovali Reaganovu politiku „zákona a pořádku“.

V tomto politickém kontextu spustila Reaganova administrativa rozsáhlou mediální kampaň a začala nalévat obrovské prostředky do vymáhání drogových zákonů. Celý podnik byl štědře financován: mezi lety 1981 a 1991 vzrostly výdaje americké Drug Enforcement Administration (DEA) na boj s nelegálními drogami z 33 milionů dolarů na 1,42 miliardy dolarů.

Zajímavé je, že když byla válka proti drogám zahájena, byli skeptičtí i mnozí konzervativci v Reaganově vlastní straně. To se však změnilo v roce 1985, kdy se crackový kokain začal šířit v chudých černošských čtvrtích, což vedlo k prudkému nárůstu násilí a užívání drog. Pro Reaganovu administrativu se crack a s ním spojené násilí staly vítaným zdůvodněním pro pokračování a stupňování války proti drogám.

DEA v reakci na to zesílila své osvětové aktivity a začala upozorňovat na „nový“ problém cracku. Brzy se přidala i média, která ve veřejném prostoru posilovala obrazy černých „crackových prostitutek“ a „crackových dětí“ – a to vše s jasným rasovým podtextem.

Jakmile byla válka proti drogám naplno rozjeta, počet vězňů v amerických věznicích raketově vzrostl. Paradoxní je, že právě v době, kdy počty odsouzených za drogové delikty explodovaly, skutečné užívání narkotik klesalo.

Dnes je v amerických věznicích přibližně 2,3 milionu lidí. Většina těch, kteří jsou za mřížemi, je černé nebo hnědé pleti a odpykává si trest za drogové delikty. Ještě šokující je, že neexistuje žádná jiná země na světě, která by uvěznila tolik příslušníků svých rasových či etnických menšin – dokonce ani vysoce represivní režimy, jako jsou Rusko, Čína nebo Írán. Míra uvěznění černých lidí v USA je dnes vyšší, než byla v Jižní Africe během apartheidu.

Abychom pochopili plný rozsah této krize, vezměme v úvahu následující údaj: pokud jste mladý černoch žijící ve Washingtonu, D.C., máte statisticky tři čtvrtiny pravděpodobnost, že se v určitém okamžiku svého života ocitnete ve vězení.

Mnozí z nás přitom věří, že lidé se dostávají do vězení z nějakého důvodu – bez ohledu na rasu. Podle této logiky by vysoký podíl černých vězňů odsouzených za drogové delikty znamenal, že černoši porušují drogové zákony častěji. A právě zde přichází šokující zjištění: studie ukazují, že lidé všech ras užívají i prodávají drogy v podobné míře. Výzkum dokonce prokázal, že běloši – a zejména mladí běloši – se do drogové kriminality zapojují pravděpodobněji než příslušníci jakékoli jiné rasové skupiny.

Jinými slovy, ačkoli většinu dealerů a uživatelů drog tvoří běloši, tři ze čtyř lidí uvězněných v USA za drogové delikty jsou černí nebo Latinoameričané. A ještě jeden údaj pro skeptiky: přestože se počet uvězněných v posledních desetiletích zhruba zčtyřnásobil, celková míra kriminality v USA ve skutečnosti nevzrostla.