#NikdyZnovu

Bohužel platí, že školní střelby se ve Spojených státech staly až příliš běžným jevem. Od masakru na střední škole Columbine v roce 1999 došlo po celé zemi k desítkám podobných útoků, které si vyžádaly mnoho lidských životů. A co je nejvíc frustrující – každý nový útok spouští stále stejný cyklus: projevy smutku, krátká debata o zpřísnění kontroly zbraní a následně protesty proti tomu, že se tragédie „politizuje“. Brzy poté téma z veřejné debaty mizí a nic se nezmění. Všechno zůstává při starém a jen se připravuje půda pro další střelbu.

Tento vzorec se změnil po útoku v Parklandu na Floridě v únoru 2018. Přeživší studenti cítili, že nadešel čas vzít věci do vlastních rukou. Spustili proto vlastní kampaň na sociálních sítích, aby zvýšili povědomí o problému a postavili se těm, kteří se je snažili znevěrohodnit.

Následující kapitoly popisují, jak útok zasáhl sourozence Davida a Lauren Hoggovy a jak jejich zkušenosti – od raného setkání s realitou střelných zbraní a ozbrojeného násilí až po středoškolské debaty o kontrole zbraní – vedly k jejich zapojení do hnutí March for Our Lives.

Dozvíte se také, jak Davida ovlivnil agresivní plavčík a naučil ho chápat sílu médií; jak se středoškoláci postavili Národní asociaci držitelů zbraní (NRA) a jakých deset klíčových požadavků dnes stále prosazují.

Dne 14. února 2018 zahájil bývalý student střední školy Marjory Stoneman Douglas v Parklandu na Floridě palbu v areálu školy a zabil 17 studentů a zaměstnanců. Tato tragédie nebyla první svého druhu a bohužel ani poslední, pro mnoho studentů však představovala zlomový okamžik. Měli toho dost.

Pro čtrnáctiletou Lauren Hogg začal den naopak výjimečně příjemně. Studenti si vyměňovali valentýnská přání, ve vzduchu panovala slavnostní atmosféra. Když proto během poslední hodiny zazněl požární alarm, ona i mnoho dalších si mysleli, že jde jen o další sváteční žert. Vždyť už ráno proběhlo plánované požární cvičení.

Učitelé jim navíc říkali, že se brzy budou konat i nácviky reakce na střelbu ve škole, včetně figurantů a výstřelů slepými náboji. Když tedy studenti viděli spolužáky běžet přes kampus, někteří se stále domnívali, že není důvod k obavám. Cvičení, jak se chovat při školní střelbě, se stala rutinou.

Lauren ale měla špatný pocit – a když uslyšela učitele křičet „Kód červený!“, popadla své kamarády, utíkali zpátky do třídy a schovali se v zadní místnosti. Tři hodiny tam seděli, vyděšení a bez jasných informací o tom, co se děje. Jen občas k nim dorazila krátká, útržkovitá zpráva od některého z přátel.

Nakonec je našla policie a vyvedla je na parkoviště. Tam už čekala řada rodičů a Lauren se podařilo najít otce. Odjeli domů, ale skutečný rozsah tragédie na ně dolehl až ve chvíli, kdy zapnuli televizi a Lauren uviděla tváře spolužáků – svých přátel – kteří byli hlášeni jako nezvěstní.

V tu chvíli se její sedmnáctiletý bratr David rozhodl, že se musí vrátit do školy a novinářům říct, co se stalo. Vysvětloval médiím, že je nutné něco udělat pro ochranu dětí ve školách, a v následujících dnech se spojil s dalšími studenty, aby se o změnu pokusili sami.

Tito mladí lidé se narodili až po střelbě na Columbine v roce 1999. Všichni znali „kód červený“ z pravidelných nácviků. Všichni vyrůstali ve stínu strachu z podobného útoku. Byli připraveni usilovat o změnu.

Proč se tedy právě tito studenti rozhodli, že se pokusí něco změnit? Vždyť už předtím došlo k mnoha střelbám, po nichž následovaly jen „myšlenky a modlitby“ – a nic víc.

Důvodů je několik. Tato generace vyrůstala ve strachu ze školních střeleb, ale zároveň s vírou v sílu technologií a sociálních sítí. Střední škola Marjory Stoneman Douglas navíc kladla důraz na porozumění skutečným společenským problémům. A v neposlední řadě hrály roli i osobní zkušenosti.

Lauren a David se naučili brát věci do vlastních rukou už v době, kdy vyrůstali v Kalifornii. Jejich otec byl velmi šetrný, a tak si děti musely na kapesné vydělat samy. Využily toho, že se do jejich čtvrti každé Vánoce sjížděly davy lidí obdivovat světelné instalace. Nejprve přemluvily maminku, aby jim v supermarketu koupila sušenky. Každou pak zvlášť zabalily a prodávaly po třech dolarech, k tomu nabízely láhve vody za pět dolarů. Každý večer vydělaly stovky dolarů a vytvořily si mezi sebou podnikatelské pouto – dokud se rodiče nezačali ptát, odkud se všechny ty peníze berou.

Nešlo ale jen o podnikání. Jejich otec je bývalý agent FBI a nosil u sebe služební zbraň. David ho vídával, jak ji čistí, a pochopil, že jde o nástroj, nikoli o hračku, který vyžaduje zodpovědné zacházení a pečlivou údržbu. Otec pracoval ve stejném terminálu letiště LAX, kde v roce 2002 došlo ke střelbě, a policista, který tehdy útočníka zastřelil, byl rodinný přítel.

Když v roce 2012 došlo ke střelbě na základní škole Sandy Hook, žili Hoggovi stále v Kalifornii. Vidět rodiče šokované tou zprávou přimělo Davida uvědomit si, že všechna ta cvičení „kódu červený“, která ve škole absolvují, rozhodně nejsou normální.

Přesto byli Lauren a David od těchto událostí fyzicky i emočně vzdálení, a tak – podobně jako většina Ameriky – brzy pokračovali ve svých životech dál.