Nikdy dost

Většina lidí se s návykovými látkami poprvé setká nevinným experimentováním – s cigaretami na školním dvoře nebo ochutnáváním piva – obvykle bez vážnějších následků. Pro jiné je ale přitažlivost silnějších, nelegálních drog, jako je kokain nebo opiáty, příliš velká. Ve skutečnosti přitom není až tak důležité, zda jsou drogy legální, nebo ne. Všechny ovlivňují chemii mozku a pokud nevíte, jak fungují ony – a jak fungujete vy sami jako jedinečná osobnost – můžete se velmi snadno ocitnout v bezvýchodné závislosti.

V tomto shrnutí se podíváme do hlubin našeho mozku. Zjistíme, proč drogy dokážou působit tak dobře, ale také proč tak často vedou k závislosti a destrukci.

Dozvíte se mimo jiné:

• proč se zdá, že marihuana „dělá všechno lepší“,
• jak je možné, že vás zranění tygrem může nechat cítit se relativně klidně,
• a proč mají uživatelé sedativ neustálou potřebu „zvyšovat dávku“.

Příběh našeho porozumění závislosti začíná v roce 1954, kdy kanadští psychologové James Olds a Peter Milner prováděli experimenty na potkanech, aby pochopili, jak mozek reaguje na různé podněty.

Nejprve potkana uspali a do mozku mu zavedli elektrody. Jakmile se probral, začali jemným elektrickým proudem stimulovat oblast zvanou nucleus accumbens, která leží poblíž spodní části čelního laloku. Proud však nezapínali a nevypínali náhodně – malý impuls dostal potkan vždy tehdy, když se nacházel v určitém rohu klece.

Brzy se začal do tohoto rohu neustále vracet, jako by naléhavě potřeboval další dávku elektrické stimulace. Závěr byl zřejmý: nucleus accumbens musí být jedním z center odměny v mozku.

Experiment zní jednoduše, ale to, co Olds a Milner objevili, otevřelo cestu k hlubšímu porozumění drogám a závislosti. Další výzkum jejich práce nakonec ukázal, že drogy dělají v lidském mozku v zásadě totéž, co elektrické impulzy v mozku potkanů: silně stimulují nucleus accumbens. Ten pak spouští uvolňování dopaminu – neurotransmiteru, který vyvolává pocity slasti a odměny. Výsledkem je, že se lidé, podobně jako laboratorní potkani, znovu a znovu vracejí pro další „dávku“.

Tvrdé „zapojení“ mozku je ale jen částí toho, proč jsou drogy tak návykové. Jak uživatel postupně sklouzává do závislosti, začíná na pozadí působit další proces: habituace. A právě ta dělá život závislých tak těžkým.

Mozek totiž na drogu nereaguje jen uvolňováním dopaminu. Zároveň začne produkovat hormony a neurotransmitery, jejichž účinek je přesným opakem účinku drogy. Tělo se tím snaží vyrovnat vnitřní prostředí a udržet rovnováhu.

Pokud jste ranní piják kávy, habituaci pravděpodobně dobře znáte. První šálek dne povzbudí mozkovou činnost, ale po počáteční vlně následuje pokles aktivity. Pijete‑li kávu pravidelně, klesá vaše „základní“ úroveň bdělosti – a bez každodenní dávky kofeinu je pro vás čím dál těžší se probudit a fungovat.

Habituace je klíčovým prvkem závislosti: jakmile si tělo na určitou látku zvykne, je velmi obtížné se bez ní obejít. Káva je v širším kontextu poměrně slabá droga, podívejme se proto na některé mnohem silnější látky.

Každý z nás je jedinečný. Ne v nějakém vágním smyslu „všichni jsme zvláštní“, ale doslova – chemicky. To znamená, že každý člověk bude na určitou drogu reagovat trochu jinak. Proto někteří lidé milují alkohol, zatímco jiným je vysloveně nepříjemný.

Autorka této knihy má například nejraději marihuanu. Kdyby se ocitla na opuštěném ostrově a měla přístup jen k jedné psychoaktivní látce, vybrala by si právě ji.

Marihuanu dělá výjimečnou její hlavní účinná látka THC. Ta se vyznačuje schopností ovlivňovat mnoho různých oblastí mozku najednou. Díky tomu jsou její účinky nejen výrazné, ale i velmi rozmanité a pro mnoho lidí zábavné.

Jiné drogy, jako například kokain, takto nefungují. Působí převážně na jednu konkrétní část mozku nebo na jeden typ receptoru, a proto vyvolávají poměrně omezené a předvídatelné spektrum účinků – typicky krátký nával euforie a zvýšené energie, ale nic moc navíc.

THC naproti tomu zesiluje téměř všechny vnější podněty. Hudba, vtipy, jídlo – to všechno se zdá intenzivnější a zajímavější. Můžete se zničehonic začít smát úplným maličkostem nebo se rozpovídat o věcech, které by vám jinak připadaly banální.

Účinky THC na mozek zkoumal v roce 1990 americký neurovědec Miles Herkenham. Zjistil, že THC se váže na receptory, které jsou za normálních okolností aktivovány neurotransmitery anandamidem a 2‑arachidonoylglycerolem – látkami, jež si mozek běžně vytváří sám. To vysvětluje komplexnost účinků THC.

Funkce těchto neurotransmiterů ale stále není zcela objasněna. Zdá se, že pomáhají vyznačovat v našem okolí to, co je důležité nebo relevantní. Dává to smysl: když procházíme světem, potřebujeme nějaký mechanismus, který nám umožní rozlišit mezi nesčetnými smyslovými podněty a zaměřit se na ty, které jsou důležité pro přežití – například na jídlo, spojence nebo potenciálního partnera.

Anandamid a jemu podobné látky tedy zřejmě aktivují určité oblasti mozku tak, aby si všímaly zvláštních, pozitivních či významných zážitků. THC účinky anandamidu napodobuje – váže se na stejné receptory. Důsledkem je, že mozek má pocit, jako by téměř každý podnět, i ten nejbanálnější, byl úžasný.

A právě tady začíná problém marihuany – stejně jako u jiných drog. Dokáže proměnit nudné a prozaické chvíle v zážitky, které vnímáme jako výjimečné. To však snadno vede k opakovanému užívání a nakonec i k závislosti.