Nic neříkej

Dne 7. prosince 1972 otevřely děti ženy z Belfastu jménem Jean McConvilleová vchodové dveře a na prahu našly skupinu mužů a žen, kteří na ně čekali. Některé z nich děti poznávaly jako své sousedy. Jean, která nechala svých deset dětí doma samotné, nastoupila s návštěvníky do dodávky. Byla to poslední chvíle, kdy ji její rodina viděla živou. Její děti pak strávily následující tři desetiletí snahou zjistit, co se s jejich matkou stalo.

Patrick Radden Keefe nyní poprvé odhaluje skutečný příběh Jeanina zmizení. V tomto shrnutí projdete tragickými a brutálně násilnými lety konfliktu v Severním Irsku a odhalíte roli, kterou IRA sehrála ve smrti Jean McConvilleové. Seznámíte se také s některými klíčovými událostmi konfliktu – od chaosu Krvavého pátku a bombových útoků na Old Bailey až po hladovku dvou irských paramilitantek ve vězení. Nakonec zjistíte, jak se obyčejná žena z Belfastu zapletla do krvavého konfliktu, který si během třiceti let vyžádal životy 3 500 lidí.

Poznámka na úvod: Někteří z lidí zmíněných v tomto shrnutí, jako Gerry Adams a Marian Priceová, popírají jakoukoli účast na událostech zde popsaných. Nebyli ani obviněni, ani odsouzeni za vraždu Jean McConvilleové.

Pokračujte ve čtení a dozvíte se:

• proč Jean McConvilleová zmizela,
• jak britská vláda reagovala na hladovku sester Priceových,
• a jak projekt orální historie na jedné americké univerzitě odhalil tajemství tohoto konfliktu.

Ve svých osmatřiceti letech už Jean McConvilleová porodila čtrnáct dětí, z nichž čtyři mezitím zemřely. Její manžel Arthur zemřel rok předtím na rakovinu plic a Jean nyní sama a s velmi omezenými prostředky vychovávala deset dětí. Rodina žila na ošklivém sídlišti, v vlhkém bytě, kde se po stěnách šplhala černá plíseň. Není třeba dodávat, že Jeanin život nebyl snadný. V onu chladnou prosincovou noc se však měl stát ještě mnohem horším.

Když Jean po dlouhém dni uslyšela zvonek, byla zrovna ve vaně. Předpokládala, že je to její dcera Helen, která se vrací z místního obchodu s rybami a hranolky s večeří, a tak nechala ostatní děti, aby šly otevřít. Jenže za dveřmi nestála Helen. Do bytu McConvilleových místo ní vstoupila skupina mužů a žen. Někteří měli na hlavách kukly, jiní ne, a děti je poznaly jako své sousedy.

Skupina Jean řekla, aby se oblékla a šla s nimi k dodávce, která čekala venku. Když odcházela od dětí, snažila se je uklidnit: ať se nebojí, že se brzy vrátí. Nikdo ji už nikdy živou neviděl a její děti strávily následujících třicet let přemýšlením, co se s jejich matkou stalo.

Jak mohla zdánlivě obyčejná žena ze Severního Irska beze stopy zmizet? Odpověď, jak se ukázalo, souvisela s hrozivým konfliktem, který tři roky předtím zachvátil Belfast i celé Severní Irsko. Jean McConvilleová se stala obětí tzv. Troubles – jak se běžně označuje konflikt v Severním Irsku, který začal na konci 60. let.

Katoličtí obyvatelé regionu byli tehdy už dlouho obětí diskriminace a institucionálního rasismu ze strany svých protestantských sousedů. Přestože katolíci tvořili přibližně polovinu obyvatelstva, byli systematicky vytlačováni z dobře placených pracovních míst, slušného bydlení, policejního sboru i politické moci.

Situace byla pro katolíky v Severním Irsku tak zoufalá, že se tisíce z nich rozhodly emigrovat za lepším životem – do Spojených států, Austrálie nebo do samotné Irské republiky. Ne všichni se však chtěli smířit s odchodem. Na konci 60. let se mnozí mladí katolíci v Severním Irsku rozhodli svou situaci změnit – a násilí se jim začalo jevit jako jediné východisko. Právě toto násilí nakonec stálo Jean McConvilleovou život.

V roce 1969 měli zklamaní katolíci v Severním Irsku v hlavě jediný cíl: dostat Brity z Irska. Tři z těchto lidí – Gerry Adams a sestry Dolours a Marian Priceovy – se brzy stali klíčovými postavami konfliktu známého jako Troubles.

Od rozdělení Irska v roce 1921 byla malá ostrovní země rozdělena na dvě části: Irskou republiku, kde měli moc katolíci a tvořili drtivou většinu obyvatel, a Severní Irsko, které zůstalo součástí Spojeného království a pod kontrolou britské vlády.

Aby dosáhli svého cíle sebeurčení a sjednocení země, vznikla v Severním Irsku v roce 1969 paramilitární organizace známá jako Prozatímní Irská republikánská armáda, běžně označovaná zkratkou IRA. Jejím cílem bylo přimět britskou vládu, aby se vzdala svého koloniálního držení tím, že se postaví protestantským unionistům, kteří Severní Irsko spravovali a byli odhodláni zůstat součástí Spojeného království. IRA doufala, že se Irsko znovu sjednotí.

V Severním Irsku už tehdy existovala silná tradice násilného republikánství. Dolours a Marian Priceovy, které se později staly součástí nechvalně proslulé bombové kampaně IRA, pocházely z rodiny zapálených republikánů. Vyrůstaly obklopené příklady obětí pro republikánskou věc. Jejich teta Bridie Dolanová byla sama aktivní v boji proti Britům. Oslepla a přišla o obě ruce poté, co se jí při míchání výbušnin určených k výrobě bomb náhle vznítí směs.

V roce 1971, ve věku pouhých 21 a 18 let, se Dolours a Marian připojily k rodinné tradici a byly přijaty do IRA. Přibližně ve stejné době vstoupil do organizace i mladý muž jménem Gerry Adams. Ačkoli Adams ukončil formální vzdělání na střední škole, rychle se stal představitelem strategického a intelektuálního křídla IRA. Byl výřečný, vysoce inteligentní a dokázal chápat širší politický kontext ozbrojeného boje a podle toho strategicky jednat.

Postupně se stal jedním z nejdůležitějších lidí při rozhodování v IRA a faktickým vůdcem skupiny – ačkoli to vždy popíral. Přestože vydával násilné rozkazy, byl znám tím, že si nikdy nezašpinil ruce přímo.

Když IRA hledala způsoby, jak přimět britskou vládu k odchodu z Irska, objevila metodu destrukce, která se stala jejím poznávacím znamením: automobilové bomby.