Nezdravý obchod

Ať už jde o rezervaci pokoje na dovolenou, nebo o hledání odvozu domů po nočním výletu, chytré telefony a internet nám dnes usnadňují spoustu věcí víc než kdykoli dřív. Místo abychom chodili do cestovních kanceláří nebo čekali na taxi, stačí pár kliknutí či ťuknutí a můžeme vyrazit.

Mnoho firem, které dnes prosperují – jako Airbnb nebo Uber – patří do tzv. „sdílené ekonomiky“. Společnosti v tomto odvětví samy o sobě dělají překvapivě málo; soustředí se hlavně na to, aby přímo propojily kupující s prodávajícími. Například Airbnb spojuje lidi, kteří hledají ubytování, s těmi, kdo mají volný pokoj či byt.

Na první pohled to vypadá jako ideální, rovnostářský systém – ale není. Sdílená ekonomika má nebezpečný vedlejší efekt, který může, pokud ho nezačneme zpochybňovat, srazit celou americkou ekonomiku na kolena.

Následující kapitoly vysvětlují, proč se současný ekonomický model dostává do slepé uličky a co můžeme udělat pro nápravu, dokud není pozdě. Dozvíte se mimo jiné, proč Uber „nezaměstnává“ své řidiče, proč by se manuální pracovníci neměli bát robotů a jak mohou levní čističi oken přispět k ekonomickému kolapsu ve Spojených státech.

Možná si to neuvědomujete, ale pokaždé, když používáte Airbnb nebo Uber, zapojujete se do nové formy hospodářství, známé jako peer‑to‑peer neboli sdílená ekonomika. Ačkoli to může znít jako vzrušující novinka, stále častěji se objevují zásadní otázky, nakolik je tento obchodní model skutečně prospěšný pro ekonomiku i společnost jako celek.

Zastánci sdílené ekonomiky o ní mluví jako o revoluci a věří, že by mohla vytvořit laskavější a ohleduplnější podobu kapitalismu. Protože odstraňuje prostředníky a obchází byrokratické překážky státní regulace, vidí v ní její podporovatelé cestu k větší tržní svobodě.

Podívejme se blíže na Airbnb. Dnes jde o obrovskou nadnárodní korporaci, ale zpočátku byla vnímána jako svěží podnikatelský nápad, který může narušit hotelový trh tím, že nabídne alternativu k předraženým hotelům. Získala uznání napříč politickým spektrem: liberálové v ní viděli příklad soběstačnosti a udržitelných praktik, konzervativci oceňovali její decentralizovaný model.

Dnes je však zřejmé, že tyto představy byly značně iluzorní. Přínosy sdílené ekonomiky jsou v nejlepším případě smíšené a to, co nám ve výsledku zůstává, je syrový kapitalismus založený na anonymních, neosobních transakcích.

Airbnb možná začínalo s myšlenkou, že lidé mohou vydělat něco navíc sdílením volného pokoje, ale firemní chamtivost tento koncept rychle převrátila. Platformu dnes zaplavili profesionální pronajímatelé a majitelé nemovitostí vytlačují běžné nájemníky, jen aby mohli vydělávat víc na krátkodobých pronájmech. Airbnb o tom ví, ale maskuje realitu tím, že se stále prezentuje idylickým obrazem „sdílení“.

Současně ignoruje zákony, které mají chránit nájemníky. Mnohá města zakazují pronájmy kratší než 30 dní, aby nájemníci měli určitou jistotu. Airbnb se však těmto regulacím vyhýbá s odůvodněním, že je pouze zprostředkovatelem rezervací a nenese odpovědnost za to, jak jeho uživatelé službu případně zneužívají.

Stejným způsobem se firma dlouho vyhýbala i povinnosti odvádět hotelové daně. Jak ale uvidíme v dalších kapitolách, problémy spojené se sdílenou ekonomikou jsou mnohem hlubší a rozsáhlejší.

Airbnb není jediným příkladem toho, jak lze sdílenou ekonomiku zneužívat a obcházet zákony ve jménu maximalizace zisku. Dalším učebnicovým příkladem je Uber – firma, která neúnavně hledá právní kličky v předpisech určených k ochraně zákazníků i zaměstnanců.

Aby se vyhnul placení odvodů na sociální zabezpečení a dalším povinnostem zaměstnavatele, označuje Uber své řidiče za „nezávislé dodavatele“ místo zaměstnanců. Zároveň uplatňuje velmi laxní bezpečnostní standardy, což umožnilo, aby se mezi řidiče dostali i lidé s kriminální minulostí – a došlo tak k řadě šokujících případů znásilnění a útoků spáchaných řidiči Uberu.

Stejně jako Airbnb se i Uber zbavuje odpovědnosti tvrzením, že není taxislužbou, ale technologickou firmou, která pouze propojuje zákazníky s řidiči. Proto prý nemůže nést odpovědnost za chování řidičů ani za rizika, jimž jsou cestující vystaveni.

Tato argumentace mu zároveň umožňuje vyhýbat se daním a licenčním poplatkům, které musí platit tradiční taxislužby. Výsledkem je, že Uber může podstřelovat ceny konkurence, zatímco státy a města přicházejí o značné daňové příjmy.

Existují sice právní nástroje, jak firmy typu Uber přimět k dodržování platných zákonů, ale bez podpory politiků a veřejnosti zůstávají bezzubé. Situaci navíc komplikuje chování samotných řidičů. Ti se snaží zvýšit své výdělky tím, že jezdí pouze v lokalitách a časech, kdy jsou sazby a poptávka nejvyšší. Tento postup, označovaný jako „surge driving“, sice vede k vyšším příjmům pro část řidičů, ale zároveň zanechává mnoho oblastí prakticky bez obsluhy.

Protože veřejnost často nechápe, proč se řidiči k surge drivingu uchylují, svalí vinu za problémy Uberu na ně, nikoli na samotnou firmu. A jelikož politici zatím nepovažují zneužívání právních kliček ze strany Uberu za prioritu, zůstává regulace slabá a neúčinná.

Důsledkem jsou pokřivené tržní podmínky a vykořisťovaní pracovníci.