Nezbytná revoluce

V prosinci 2015, kdy byla na pařížské konferenci o změně klimatu podepsána Pařížská dohoda – právně závazný globální klimatický pakt –, vyšli lidé po celém světě do ulic slavit. Už dlouho víme o ničivých dopadech našich neustále rostoucích ekonomik, které vyčerpávají zdroje a poškozují životní prostředí, a skutečnost, že se svět poprvé sjednotil v úsilí čelit změně klimatu, představuje velký krok vpřed. Zdaleka to však nestačí. Mnohé ze základních příčin změny klimatu se buď vůbec nezměnily, nebo se mění příliš pomalu. Nastal čas na revoluci. Jak by ale měla vypadat?

V tomto shrnutí se dozvíte, proč už nekonečný růst není možný, jak Per Carstedt pomohl prosadit automobily na etanol ve Švédsku a proč bychom nikdy neměli podceňovat svou moc jako spotřebitelé.

Naléhavě potřebujeme změnu paradigmatu. Staré vyprávění o neustálém pokroku pro všeobecné blaho je dnes už překonané. Finanční krize v roce 2008 byla posledním zásadním důkazem, že neoliberální ideál neomezeného růstu prostřednictvím zcela otevřených finančních trhů je naprosto mylný. V jádru všeho stojí naše planeta a její budoucnost – a je nejvyšší čas, abychom se podle toho začali chovat.

V roce 1972 zveřejnil Římský klub zprávu s názvem „Hranice růstu“, která zdůraznila nutnost uznat omezenost lidských zdrojů. Od té doby se veřejné povědomí o neudržitelnosti našeho průmyslu a ekonomiky výrazně zvýšilo. Dnes už není environmentální udržitelnost vnímána jako volitelná možnost – jde o nezbytnou revoluci.

Tato nezbytná revoluce se týká všech a musí probíhat na individuální, politické i ekonomické úrovni. Jednotlivec hraje klíčovou roli tím, že zvyšuje veřejné povědomí – ať už osobním sdílením, nebo šířením studií a iniciativ na sociálních sítích.

Do nezbytné revoluce by se měly aktivně zapojit také firmy, a to prostřednictvím společenské odpovědnosti firem (CSR). Tento koncept, rozvíjený od počátku 21. století, propojuje podnikové cíle se společenskými a environmentálními záměry. Například významní hráči v potravinářském průmyslu prokázali svou CSR tím, že omezili používání nezdravých ingrediencí ve svých produktech.

A nakonec musí nezbytnou revoluci podporovat i vlády – poskytováním dotací na udržitelné podnikatelské iniciativy a zaváděním účinných zákonů a politik. Významným příkladem vládní podpory zelenější budoucnosti je Kjótský protokol, mezinárodní dohoda o snižování emisí, kterou v roce 1997 podepsala většina světových lídrů.

Když si uvědomíte rozsah devastace, kterou změna klimatu způsobuje na naší planetě, je přirozené cítit se zahlcení. Škody, které jsme už napáchali, se mohou zdát příliš vážné na to, abychom je dokázali napravit. Zoufalství nás ale nikam neposune. Je zásadní, abychom si osvojili posilující způsob myšlení, který nám umožní usilovat o udržitelnou budoucnost.

Jak na to? Prvním krokem je uvědomit si, že navzdory všemu nejsme bezmocní. K vyvolání zásadní změny není nutná národní vláda ani nadnárodní organizace. Malé skupiny lidí znovu a znovu dokazují, že dokážou otřást systémem.

Příkladem je Per Carstedt. Tento majitel dealerství Ford ve Švédsku byl vášnivým ekologem a v roce 1992 se podílel na Konferenci OSN o životním prostředí a rozvoji (UNCED). Jeho myšlenka? Zavést ve Švédsku automobily na etanol.

Samotný Ford zpočátku netušil, jak Carstedta podpořit. Díky jeho odhodlání a vytrvalosti se mu však postupně podařilo přesvědčit stále více čerpacích stanic, aby instalovaly stojany na etanol. Získal také několik investorů, kteří začali dovážet první automobily na etanol. Do roku 2007 měl Carstedtův tým k dispozici už 1 000 stanic, což představovalo zhruba čtvrtinu celé národní sítě.

Carstedt dokázal díky odhodlanému a aktivnímu přístupu proměnit velkou myšlenku v konkrétní příspěvek k udržitelnosti. Více organizací by mělo následovat jeho příklad. Ať už vedou velkou firmu nebo neziskovou organizaci, lídři musí překonat krátkodobé uvažování a začít spouštět dlouhodobé projekty, které přinášejí skutečnou změnu.

Některé korporace už tímto směrem vykročily. Společnost Coca-Cola například od roku 2007 spolupracuje s WWF na tom, aby byla pitná voda dostupnější po celém světě. Na začátku spolupráce Coca-Cola a WWF zjistily, že na výrobu jednoho litru kolového nápoje je potřeba asi 200 litrů vody, převážně kvůli produkci cukru. Zlepšením udržitelnosti pěstování a zpracování cukru však nyní dokážou spotřebu vody snížit a být tak šetrnější k životnímu prostředí.

Jak ukazují tito průkopníci, se správným nastavením mysli je pokrok možný. Je na nás, abychom jejich příklad následovali.