Neodchod do důchodu

Ještě nedávno jsme odchod do důchodu vnímali jako soumrak života, později spíš jako západ slunce. Dnes ho ale stále častěji připomíná spíš pozdní odpoledne.

Možnost vzdát se práce ve prospěch volného času je pro lidstvo poměrně nový luxus. Ne vždy jsme si mohli sami zvolit rok, kdy přestaneme pracovat a začneme se věnovat tomu, co nás baví. Tento sen byl reálně dosažitelný jen několik desetiletí po druhé světové válce. Obrovská generace baby boomers, která nyní vstupuje do důchodového věku, však hrozí vyčerpáním amerických fondů sociálního zabezpečení a může vyústit v demografickou krizi.

Koncepce „unretirementu“, tedy neodchodu do důchodu, je na tuto situaci odpovědí. Nejde jen o životaschopnou alternativu k tradičnímu důchodu, ale i o možný způsob, jak zmírnit probíhající krizi sociálního zabezpečení v USA, inspirovat budoucí důchodce a podpořit ekonomiku jako celek.

Z následujících kapitol se dozvíte, co neodchod do důchodu znamená a jak se na něj můžete začít připravovat, proč je tak obtížné našetřit si na stáří dostatek prostředků a také proč automobilka BMW přizpůsobuje své továrny starším pracovníkům.

Co se vám vybaví, když se řekne stárnutí? V dnešní době si často okamžitě představíme důchod. Ještě poměrně nedávno ale starší lidé tuto možnost vůbec neměli.

Až do průmyslové revoluce existovalo penzijní zabezpečení, tedy pravidelný příjem po ukončení výdělečné činnosti, jen pro velmi úzký okruh lidí. Důchody dostávali například váleční veteráni a vdovy, zatímco ostatní, kteří neměli rodinu, jež by je uživila, museli pracovat dál – nebo čelit chudobě.

První penzijní programy se začaly objevovat až na počátku 20. století, a i tehdy šlo převážně o soukromé, špatně dostupné systémy. Sloužily hlavně jako pobídka pro zaměstnance železnic a továren, aby ve firmě zůstali co nejdéle. Pokud jste z podniku odešli nebo vstoupili do stávky, o penzi jste přišli. Mohla vám být zamítnuta i z jiných důvodů, například kvůli nadměrnému kouření či pití.

Důchod v podobě, v jaké ho známe v USA dnes, se začal formovat až během Velké hospodářské krize. V té době byla řada lidí – a starší lidé obzvlášť – donucena žít v bídě a doslova bojovat o přežití. V reakci na tuto situaci byl v roce 1935 přijat zákon o sociálním zabezpečení, který měl zajistit, aby starší lidé dostávali alespoň nějakou podporu od federální vlády.

Tato užitečná dávka však brzy vyvolala idealizované představy o důchodu jako o období bezstarostného lenošení. Začaly vznikat komunity, jako například Sun City u Phoenixu, které fungovaly v podstatě jako zábavní parky pro trvale bydlící důchodce.

Ani po přijetí zákona o sociálním zabezpečení však nebyl důchod pro všechny tak růžový. Mnoho lidí nemělo žádné penzijní pojištění, nebo pro jednu firmu nepracovali dostatečně dlouho, aby získali plné nároky. A dnes, přestože máme stále podobné sny o „důchodu v ráji“, je dost dobře možné, že si je nebudeme schopni finančně dovolit.

Jak se právě teď cítíte ve své práci? Možná ji milujete a dokážete si představit, že u ní zůstanete celý život. Ale kdo ví – možná se v šedesáti probudíte s pocitem, že chcete zbytek života věnovat něčemu úplně jinému.

Velmi často se pak ukáže, že nemáte našetřeno tolik, abyste z úspor dokázali žít. Jde o častý omyl: lidé podceňují, kdy skutečně odejdou do důchodu a kolik peněz budou potřebovat. Když se na stáří nepřipravíme včas, začneme spoléhat na to, že nás „zachrání“ stát. Jenže měnící se demografický vývoj to už nemusí umožnit.

Žijeme ve stárnoucí společnosti. Tento trend se rozběhl po obrovském baby boomu po druhé světové válce a následném poklesu porodnosti v dalších generacích. Podíl starších lidí v populaci tak neustále roste. V roce 2012 tvořili lidé starší 65 let zhruba 13 procent obyvatel USA, do roku 2030 by to mělo být kolem 25 procent.

Tyto znepokojivé demografické změny znamenají, že sociální systémy budou muset brzy podporovat mnohem více důchodců, než si mohou dovolit. Odhaduje se, že v roce 2030 spolknou program Medicare a sociální zabezpečení až polovinu všech federálních výdajů.

Zároveň ubývá mladších lidí, kteří pracují a do systému přispívají. Před padesáti lety připadalo na jednoho důchodce pět pracujících, dnes jsou to zhruba tři a do roku 2035 by měli být jen dva.

Jinými slovy: už si nemůžeme dovolit předpokládat, že odejdeme do důchodu a společnost se o nás automaticky postará.

Pokud vám to zní beznadějně, nezavírejte knihu. V dalších kapitolách se seznámíte s alternativním přístupem, který může udělat ze stárnutí mnohem méně děsivou vyhlídku.