Nemilosrdné odstranění spěchu

Všichni máme málo času. Ani Bill Gates, navzdory svému bohatství a genialitě, prostě nedokáže do dne přidat další hodiny. Proč tedy trávíme tolik času na chytrých telefonech nebo běháme bez dechu z místa na místo, aniž bychom se zastavili a zamysleli se nad tím, co vlastně děláme?

Pastor John Mark Comer byl obětí toho, čemu říká nemoc zaneprázdněnosti. Na papíře vypadal jeho život velmi úspěšně a vzrušující – byl vytíženým mužem, který vedl rychle rostoucí sbor. Uvnitř byl ale vyčerpaný a úzkostný. Uvědomil si, že pokud bude pokračovat po stejné cestě, stane se sice stále úspěšnějším, ale zároveň stále nešťastnějším.

Musel zásadně změnit způsob, jakým žije. Ale jak? Došlo mu, že odpovědi, které hledal, měl celou dobu přímo před očima – v Bibli. Když začal následovat Ježíše nejen ve slovech, ale i v jeho způsobu života, naučil se zpomalit, znovu si vychutnávat svět kolem sebe a začal žít mnohem naplněnější život.

V tomto shrnutí se podíváme na čtyři jednoduché, ale radikální praktiky, které Comerovi pomohly – a které mohou pomoci i vám. Dozvíte se, proč jsme se stali tak závislými na vytíženosti a rychlosti, jak přijetí vlastních omezení může otevřít nové možnosti a proč nám více volného času automaticky nezajistí méně zaneprázdněný život.

Život se skládá z řady okamžiků. Co když jste ale tak zaneprázdnění a ve stresu, že nedokážete ocenit ten, který právě prožíváte?

Comer měl na papíře velmi úspěšnou kariéru. Vedl rychle rostoucí církev v Portlandu v Oregonu. Každý rok se připojilo kolem tisícovky nových členů – jasný důkaz jeho schopností jako pastora. Byl ženatý, měl děti a napsal několik knih. Pod všemi těmito úspěchy však cítil neustálou úzkost.

Pracoval šest dní v týdnu a kázal či vyučoval až šest hodin denně. Vztahy s jeho týmem byly napjaté, protože na ně často křičel – jeho stres se přeléval na lidi kolem něj. Večer se zhroutil na pohovku a bezmyšlenkovitě sledoval kung‑fu filmy. Cítil se prázdný a vyčerpaný, jako by byl duchem ve vlastním životě.

Během letu z Londýna domů měl zásadní prozření. Položil si otázku: Kým se vlastně stávám? Uvědomil si, že zatímco vybudoval úspěšnou církev, vzdálil se své původní duchovní misi. Připadal si spíš jako generální ředitel velké organizace, uvězněný celý den v jednáních. Jeho skutečná vášeň ale spočívala v osobním kontaktu s lidmi ve sboru.

Sebral odvahu a oznámil vedení církve, že končí ve své funkci. Místo aby dohlížel na chod megasboru, chtěl následovat své srdce, odejít do vnitřního města Portlandu a stát se tam pastorem malého společenství. Jeho rezignaci přijali – a on byl volný.

Prvních šest měsíců se prakticky zhroutil pod tíhou nahromaděné únavy. Měl pocit, že se musí „detoxikovat“ z hektického životního stylu, který vedl – jako by se stres stal jeho drogou. Postupně se mu ale podařilo se emocionálně i duchovně zotavit. Měl čas hrát si s dětmi, venčit psa, chodit na terapii.

Z vnějšího pohledu se stal mnohem méně úspěšným: z vůdce megasboru s mnoha pobočkami a tisíci členy se proměnil v pastora malé, téměř neznámé církve ve vnitřním městě. On však věděl, že pro něj skutečný úspěch znamená emocionální a duchovní zdraví – a že je konečně na správné cestě.

Když se vás někdo zeptá, jak se máte, jak často odpovíte „mám toho hodně“, „jsem v jednom kole“ nebo „jsem ve stresu“? Spěchání od úkolu k úkolu se stalo tak běžným, že si ho často ani neuvědomujeme – a už vůbec nepřemýšlíme o tom, že by život mohl vypadat jinak.

Být chronicky zaneprázdněný nezná hranice tříd ani zeměpisu. Můžete být bohatý generální ředitel v Indii nebo svobodná matka v Indianě, která sotva vychází s penězi – v obou případech budete mít hlavu plnou povinností.

Co je ale na zaneprázdněnosti špatného? Platíme za ni svým fyzickým i emocionálním zdravím. A pokud jste věřící, může vážně narušit i váš vztah k Bohu. Carl Jung jednou poznamenal: „Spěch není od ďábla; spěch je ďábel.“ Může se to zdát přehnané, označit spěch za cosi zlého, ale podívejte se na jeho dopady.

Místo abychom měli klid na modlitbu a péči o svou víru, bezmyšlenkovitě projíždíme Instagram nebo horečně odpovídáme na e‑maily. Místo abychom trávili neděle v kostele nebo v klidu s blízkými, pobíháme jako bezhlavá kuřata od jedné povinnosti ke druhé.

Nejdůležitější náboženskou hodnotou je láska. A láska potřebuje čas, aby mohla být žita. Vzpomeňte si na sebe, když jdete pozdě a snažíte se co nejrychleji vyhnat rodinu ze dveří. Pravděpodobně jste kritičtí, podráždění a výbušní. To rozhodně není stav, ve kterém by se láska mohla rozvíjet.

Pomalost má naopak špatnou pověst. Používáme ji jako urážku – říkáme, že někdo je „pomalý“, když chceme naznačit, že není chytrý, nebo si stěžujeme na „pomalou“ obsluhu v restauraci. Přitom právě zpomalení může být to, co potřebujeme, abychom se znovu spojili se svou vírou a žili naplněnější život.

Není náhodou, že jsme pozváni k tomu, abychom s Ježíšem kráčeli, ne abychom s ním sprintovali. Pomalost nám dává čas, který potřebujeme, abychom si užili vztahy, přemýšleli o svých činech a byli v kontaktu se svými duchovními průvodci.

Až příště budete sedět u stolu, smát se s rodinou a telefon vám oznámí další „urgentní“ e‑mail, uvědomte si, co je to za vyrušení. Neodtrhává vás jen od snídaně, ale i od vašeho duchovního života. A téměř jistě může počkat.