Nejsi dost (a to je v pořádku)

Sebepřijetí je konečná meta – alespoň by vám to rádi namluvili guruové osobního rozvoje, blogeři a influenceři. Slibují, že jakmile konečně dosáhnete sebepřijetí, v hloubi srdce budete vědět, že jste dokonalí. Budete se cítit šťastní a celiství.

Jenže pokud se budete jejich radami řídit, zjistíte, že se znovu a znovu dostáváte do slepé uličky. Budete tak vyčerpaní z neustálé snahy mít rádi sami sebe, že vám nezbude síla milovat kohokoli jiného. A to vás nakonec učiní osamělejšími než kdy dřív.

Problém je v tom, že vám někdo podsouvá lež. Nikdy nebudete „dost“, protože úplná emocionální ani duchovní soběstačnost není možná. To ale neznamená, že musíte žít bez radosti a smyslu.

Aby se do vašeho života dostala nekonečná láska, musíte přestat hledat její zdroj v sobě. Jak ukazují následující úryvky, můžete se místo toho obrátit k hojnému zdroji, který vás nikdy nezklame – k Bohu.

V tomto shrnutí se dozvíte, proč následování vlastního srdce není cestou ke štěstí; jak změnit zaměření svého života, abyste našli skutečnou radost; a také proč byste neměli otálet s tím, začít milovat druhé.

Kolika cestami osobního rozvoje jste už prošli? Možná jste přečetli řadu knih, změnili jídelníček a poslouchali podcasty. Ale nic z toho, co zkoušíte, nepřináší trvalé výsledky. A tak sáhnete po další metodě v naději, že právě ona odemkne vaše dokonalé já – verzi sebe sama, která vám konečně přinese štěstí, o kterém jste přesvědčeni, že si ho zasloužíte.

Pokud vám to zní povědomě, nejste v tom sami. V Americe dnes mnoho lidí hledá právě takovou sebelásku. Všechno to začalo před padesáti lety, kdy psychologové označili sebeúctu za klíč k řešení společenských problémů – od kriminality po špatné vzdělávání. Jenže soustředění na to, jak se sami vnímáme, nás ve skutečnosti učinilo méně šťastnými.

Klíčová myšlenka je: Touha po sebelásce vás k pokoji ani naplnění nepřivede.

Když jste byli mladší, pravděpodobně jste měli velké ambice. Možná jste chtěli být další Britney Spears. S přibývajícími lety jste ale začali chápat, že váš sen může být jen iluzí. I když jste toužili stát se popovou princeznou, prostě jste na to neměli talent. Nebyli jste dost dobří – to, kým jste jako člověk, zkrátka nestačilo k tomu, aby se váš sen stal skutečností.

Jako dospělí ale slyšíte od lifestyle blogerů a duchovních guruů úplně jiný vzkaz. Podle nich jste dost. Máte vše, co je potřeba k tomu, abyste zvládli všechno – od domácích povinností až po excelentní výkony v práci. V tu chvíli vás to může uklidnit. Dříve či později se ale stane něco, co tomu začne odporovat. Možná vaše batole odmítne spát po obědě, zmeškáte důležitý termín – nebo prostě zjistíte, že se nedokážete milovat při pohledu do zrcadla, ať se snažíte sebevíc.

Pak se, s pocitem selhání, přesvědčíte, že příště už to vyjde – že další metoda nebo životní změna bude konečně ta pravá. Jenže je tu háček: problém nikdy nemůže být vlastním řešením. Pokud se cítíte nejistí, nenajdete lék v sobě. Budete ho muset hledat mimo sebe, abyste našli skutečnou protilátku.

Proto vás honba za sebeláskou zanechává vyčerpané, prázdné a bez směru. Existuje však místo, kde můžete najít klid, který hledáte: Boží láska. Sebeláska vás může vysílit, Boží láska je ale věčná a neměnná. Když přijmete, že vás Bůh miluje navzdory vašim nedostatkům, přestanete mít potřebu milovat se obsesivně sami. S Bohem jako zdrojem vaší dostatečnosti a smyslu už nemusíte uctívat své nedokonalé já.

Krátce po absolvování vysoké školy se autorka Allie Beth Stuckey dozvěděla, že může zemřít. Nebyla ale na pohotovosti ani jí nikdo nevyhrožoval se zbraní v ruce – seděla v poradně. Vyhledala pomoc ve chvíli, kdy si uvědomila, že některé sebedestruktivní návyky se staly běžnou součástí jejího života.

Díky terapii Stuckey odhalila kořen svého škodlivého chování: zdrcující rozchod v posledním ročníku studia. Aby se s bolestí odmítnutí vyrovnala, začala ji tlumit krátkodobými známostmi a alkoholem. Zároveň se upnula k myšlence, že není dost dobrá – a že by být měla. Přesvědčila se, že pokud chce přitahovat muže, musí zhubnout. Brzy začala vyzvracet všechno, co snědla.

Tohle chování jí nijak nepomohlo. Naopak – jak jí řekl terapeut, ohrožovalo její život. Problém ale nebyl v tom, že by nebyla dost dobrá. Problém byl v tom, že uvěřila, že dost dobrá být musí.

Klíčové poselství této kapitoly je: Snaha být „dost“ může napáchat vážné škody.

Po sezení s terapeutem se Stuckey v autě zhroutila. V posledním semestru na vysoké škole přijala křesťanskou víru, po rozchodu se ale od Boha odvrátila a soustředila se jen na sebe. Bála se, že kdyby svůj smutek opravdu prožila a čekala, až ji Bůh uzdraví, byla by ta bolest nesnesitelná.

Sama v autě požádala Stuckey Boha o pomoc. Uvědomila si, že jediný způsob, jak překonat poruchu příjmu potravy, je přijmout, že se nedokáže uzdravit sama – jednoduše na to nemá síly ani schopnosti. Přiznání, že není dost, bylo prvním krokem ke zdravějšímu životu.

Aby se jí podařilo dostat život zpět na správnou kolej, potřebovala oporu něčeho většího než je ona sama. Pro ni byl tímto „něčím“ Ježíš Kristus. Místo aby se definovala tím, kým je, nebo se trápila otázkou, proč žije, znovu obrátila pozornost k Ježíši – kterého považuje za skutečný zdroj pokoje a naplnění.

Ježíš ti připomíná, že nemusíš být dost. Může ti dát identitu a smysl, které bys jinak hledal donekonečna. Protože ti Ježíš může poskytnout všechno, co opravdu potřebuješ, nemusíš mít všechny odpovědi v sobě. Osvobozuje tě tak od mýtu, že v sobě nosíš jakousi mystickou vnitřní sílu, která dokáže vyřešit všechny tvoje problémy – stačí ji jen „odemknout“.