Nedokončené záležitosti

V minulosti měly ženy jen velmi malou šanci vybudovat si vlastní kariéru. Bez ohledu na své skutečné vášně a talenty se od nich očekávalo, že zůstanou doma a postarají se o děti. Naštěstí se situace zlepšila a dnes mohou ženy mít všechno – milujícího partnera, děti i kariéru.

Proč je tedy tolik úspěšných žen stále svobodných? A proč kariéry mnoha vdaných žen zažívají propad ve chvíli, kdy do jejich života vstoupí děti?

V tomto shrnutí se dozvíte o mnoha nespravedlnostech, kterým ženy stále čelí – a také o tom, jak k nim může přispívat vaše vlastní chování. Jakmile pochopíte, co ženy dodnes brzdí, budete lépe připraveni usilovat o změnu – jak ve společnosti, tak ve svém osobním životě.

Z tohoto shrnutí se mimo jiné dozvíte:

• jak vás snaha být superženou může ve skutečnosti oslabit,
• jaký dopad má váš způsob mluvy na všechny ženy ve vaší zemi,
• a proč může rozhodnutí trávit více času s rodinou znamenat vyhazov ve Washingtonu.

Muži mohou mít všechno – úspěšnou kariéru i šťastnou rodinu. Pokud jste ale žena, mohou se tyto dva cíle jevit jako vzájemně neslučitelné.

Aby člověk v jakémkoli vysoce konkurenčním oboru vynikl, musí věnovat většinu svého času a energie práci. A pokud má pár děti, je pro muže mnohem snazší tohle splnit. Většina lidí totiž stále dodržuje tradiční genderové role: od muže se očekává, že rodinu finančně zajistí, zatímco žena má vychovávat děti a být vřelá a pečující.

V důsledku toho většina žen bez většího odporu podporuje rozhodnutí svých manželů vyměnit čas s rodinou za čas v práci. Jenže i když se ženy snaží věnovat práci naplno a pečlivě plánují každý krok svého života, stále nemohou mít plnou kontrolu nad osudem své kariéry a rodiny.

Sheryl Sandberg, provozní ředitelka Facebooku, je přesvědčena, že cokoli je možné, pokud se dostatečně soustředíte na svou kariéru. Jenže na tom, jak moc se soustředíte, nakonec tolik nezáleží, pokud máte doma dvě malé děti a nepružnou pracovní dobu – nepředvídatelnost života vás dříve či později donutí přesunout pozornost od práce.

Některé ženy doufají, že sňatek s progresivním partnerem povede ke spravedlivějšímu rozdělení domácích povinností – a tím jim umožní naplno usilovat o kariéru. To se však stává jen zřídka. Ve skutečnosti se většina mužů jen nerada vzdává vlastních kariérních cílů.

Například žena, kterou autorka potkala na konferenci, sdílela, že jen malý zlomek jejích inteligentních a ambiciózních přítelkyň – všechny absolventky Harvard Business School – dosáhl svých kariérních cílů, přestože se provdaly za vrstevníky, kteří po svatbě slibovali rovnocenné partnerství. Jakmile založili rodinu, muži nebyli ochotni omezit své vlastní ambice, a tak ženy musely obětovat své cíle a převzít hlavní odpovědnost za péči o děti.

O snahu „mít všechno“ se nepokoušejí jen ženy. Mnoho mužů by si přálo trávit více času se svou rodinou, ale mezi tímto přáním a realitou stojí obrovské překážky. I muži zápasí s hledáním rovnováhy mezi pracovním a osobním životem – a mnozí z nich později litují, že se víc nesnažili být se svou rodinou.

Autorka Bronnie Ware, která pracovala v paliativní péči, zjistila, že lidé – zejména muži – na sklonku života často litují, že nebyli víc přítomní, když jejich děti rostly, a že si nevyhradili více času na společné chvíle s partnerem.

Navzdory této rozšířené lítosti jsou muži považováni za jaksi „nemužné“, pokud požádají o flexibilní pracovní dobu nebo se rozhodnou vzdát kariéry, aby mohli trávit více času se svými dětmi. To byl i případ mladého právníka Ryana Parka. Když odešel z práce, aby zůstal doma se svou dcerou, většina maminek, které potkával v parku, mu nevěřila, že to udělal z vlastní vůle. Předpokládaly, že musel být ve své profesi neúspěšný.

To je bohužel smutné, protože navzdory rozšířenému mýtu o „primátu mateřské lásky“ potřebují děti otce stejně jako matku. Dítě potřebuje matku, ale ne víc než otce, prarodiče, sourozence a další blízké. Jediný okamžik, kdy dítě doslova nemůže být bez své matky, je těhotenství a období kojení. Poté už není podstatné, zda se o něj stará především máma, nebo táta.

To potvrzují i četné studie, které ukazují, že děti vychovávané homosexuálními páry se vyvíjejí stejně dobře jako děti vyrůstající v heterosexuálních rodinách. Děti potřebují lásku, stabilitu, péči, výchovu a konzistenci; nepotřebují nutně rodinné uspořádání, které zahrnuje matku jako „hlavního“ rodiče.