Nadřazený

Když vstoupíte do velkého muzea, jako je Metropolitní muzeum umění v New Yorku nebo Britské muzeum v Londýně, do které části zamíříte jako první? Pokud jste jako autorka této knihy, pravděpodobně půjdete rovnou do expozice věnované vašim předkům – v jejím případě tedy do indických galerií. Jste‑li Číňan, možná spěcháte k artefaktům z dynastie Tchang. A pokud jste Řek, možná pospícháte obdivovat athénské mramorové sochy.

Pro mnohé z nás jsou muzea místem, kam chodíme hledat sami sebe – abychom se cítili spojeni s místem, odkud pocházíme my nebo naši předci. Proč ale vlastně tak urputně hledáme své kořeny? A proč se zdá, že jsou naše kořeny tak úzce svázány s naší rasou?

Nejnovější a nejpřesnější vědecké poznatky říkají, že rasa je pouhá sociální konstrukce; že jde o jazyk a kulturu, nikoli o biologii. To nám však – ani vědcům – v průběhu let nebránilo v tom, abychom se znovu a znovu pokoušeli najít pro rasu biologický základ.

V následujících kapitolách uvidíte, jak se v dějinách vyvíjela „věda o rase“ – a zároveň jak se postupně vyvracely mýty, které ji udržovaly při životě.

Krátké upozornění: část kapitoly 6 obsahuje otevřený popis sexuálního násilí a vraždy. Zvažte prosím, zda je pro vás vhodné ji číst.

V tomto shrnutí se mimo jiné dozvíte,

• jak Carl Linné klasifikoval lidské bytosti,
• co se ve skutečnosti skrývá za rozdíly v IQ,
• a jak hinduističtí politici přepisují dějiny.

Před čtyřiceti tisíci lety nebyl Homo sapiens jediným člověku podobným tvorem, který se po Zemi potuloval. Žili tu také neandertálci, denisované a Homo erectus. Nakonec jsme však přežili pouze my, Homo sapiens. To svádí k závěru, že na nás musí být něco výjimečného – že?

Této představě rádi věříme. A často jí podléhají i vědci, když Homo sapiens popisují jako „lepší“, „rychlejší“ či „nadřazené“ ve srovnání s jinými lidskými druhy – přestože hranice, která nás od nich odděluje, je velmi neostrá.

Víra, že Homo sapiens je nadřazený druh, připravila půdu pro ještě temnější myšlenku: že i uvnitř druhu Homo sapiens existují nadřazené a podřadné rasy. Jsou některé rasy „více lidské“ než jiné? V průběhu dějin nespočet lidí – od starověkých Egypťanů až po evropské kolonizátory šestnáctého století – věřil, že ano. A archeologové zkoumali původ lidstva ve snaze najít pro takové představy důkazy.

Základní myšlenka této kapitoly zní: Archeologie může velmi snadno posloužit k potvrzování rasistických přesvědčení.

V Evropě i v Africe je dnes nejrozšířenější teorií původu Homo sapiens takzvaná hypotéza „Out of Africa“. Podle ní mohou všichni lidé vystopovat svůj původ do Afriky a část z nich začala z tohoto kontinentu migrovat do jiných částí světa zhruba před 100 000 lety.

Samozřejmě ne všichni akademici s touto teorií souhlasí. V Číně je například široce přijímána multiregionální hypotéza, a to jak vědci, tak veřejností. Zastánci této teorie se nedomnívají, že všichni lidé původně odešli z Afriky; věří spíše, že lidé pocházejí z předků, kteří se vyvíjeli v různých částech světa paralelně.

Na první pohled by se mohlo zdát, že jde jen o neškodné zkoumání minulosti lidstva. Ve skutečnosti tomu tak není. Během osvícenství stanovili bílí Evropané první „standard“ toho, co znamená být člověkem druhu Homo sapiens. Filozofové posilovali představu, že lidé jsou nadřazeným druhem, a první archeologové se soustředili především na evropské fosilie.

Když Evropané začali kolonizovat svět, setkávali se s původními obyvateli, kteří neodpovídali evropským představám o tom, jak má „správný člověk“ vypadat a žít. Kolonizátoři toho využili k ospravedlnění brutálního podrobení těchto populací.

Teorie, jako je multiregionální hypotéza, navazují na osvícenskou vědu a snadno podporují myšlenku, že některé „typy“ lidí jsou nadřazené jiným. Přitom je velmi pravděpodobné, že přesný příběh původu lidstva nikdy neodhalíme.

Jako společnost jsme se shodli, že každý člověk je člověkem v plném smyslu slova a zaslouží si individuální práva. Proč nám to nestačí?

Máme tendenci si představovat vědu jako nestranné hledání objektivní pravdy o světě. Vědu však dělají lidé – a ti jsou jen lidmi, se všemi svými předsudky a předporozuměními.

Příkladem může být švédský botanik Carl Linné, proslulý vytvořením dodnes používaného systému klasifikace živých organismů. Linné byl přesvědčen, že stejně jako rostliny a zvířata lze i lidi rozdělit do kategorií podle jejich fyzického vzhledu.

Linné však lidi nečlenil jen podle odstínu pleti. Jeho systém se rychle proměnil v hierarchii, v níž byly různé lidské „typy“ hodnoceny podle předem daných představ o nadřazenosti. Domorodé Američany například nepopisoval pouze jako „červené“, ale také jako „podmaněné“, jako by šlo o jejich vrozenou a určující vlastnost.

Takto byla věda v průběhu dějin zneužívána k ospravedlňování rasismu a předsudků.

Klíčové poselství této kapitoly zní: Rasismus se často maskuje jako věda.

Není žádným tajemstvím, že v době evropské kolonizace měli lidé velmi vyhraněné názory na to, které rasy jsou nadřazené a které podřadné. Aby tyto názory „dokázali“ a ospravedlnili, obraceli se mnozí k biologii. Kdyby se ukázalo, že některé rasy jsou biologicky méněcenné, znamenalo by to, že kolonizátoři mají plné právo je ovládnout.

V devatenáctém století například americký lékař Samuel Cartwright popsal údajnou poruchu, kterou nazval „drapetomanie“. Tato „nemoc“ prý zotročeným černochům vnukala touhu utéct. Podle Cartwrighta bylo přirozeným stavem černochů být v otroctví, a proto musela být touha po útěku chorobou. Taková pseudověda pak sloužila k ospravedlňování pokračujícího útlaku a zotročování černochů.

S příchodem nových vědeckých teorií se rasismus přizpůsoboval. Využil myšlenky z Darwinovy teorie evoluce a dal vzniknout nové „vědě“ – eugenice, tedy představě, že lidé mohou být cíleně „šlechtěni“, aby vykazovali žádoucí vlastnosti, jako je krása nebo inteligence.

Eugenika nebyla od počátku považována za odpornou pseudovědu. Naopak, dlouho se těšila postavení seriózního oboru. Zrodila se v Londýně a postupně se rozšířila do mnoha koutů světa, včetně nacistického Německa, kde byli Židé a další menšiny systematicky shromažďováni a vražděni ve jménu udržení „čisté“ árijské rasy. Ve Spojených státech pak eugenika inspirovala zákony umožňující nedobrovolnou sterilizaci zločinců, lidí s duševním onemocněním a osob z nejnižších sociálních vrstev.