Na chválu chůze

Co nás jako lidi definuje? Naše protistojné palce? Velký mozek? Jazykové schopnosti? To všechno hraje roli, ale existuje ještě jeden často opomíjený faktor: naše schopnost chodit. Způsob, jakým chodíme – vzpřímeně, po dvou – je pro náš druh jedinečný. Je to podstatná součást toho, kým jsme.

V dnešní době se však zdá, že chodíme čím dál méně. Místo toho sedáme do auta a necháme se odvézt z postele do kanceláře a pak na pohovku. Tato kniha vysvětluje, proč je omezení chůze vážnou chybou – chybou, která může negativně ovlivnit naše fyzické i duševní zdraví. Zároveň ukazuje řadu způsobů, jak můžeme těžit z toho, když vstaneme, vyjdeme z domu a vyrazíme na procházku.

V tomto shrnutí se dozvíte, co odlišuje člověka od mořské sasanky, co dělá město přívětivým pro pěší a proč vám chůze může pomoci být kreativnější.

V těchto kapitolách budeme mluvit o tom, jak lidé chodí. Než se k tomu ale dostaneme, představme si zcela jiného tvora: nenápadného mořského salpu.

V raných fázích vývoje se mořský salp pohybuje v kamenitých tůních a hledá potravu. Aby se mohl pohybovat, vyvine si jedno oko, mozek a míchu. Pak ale jednoho dne projde zásadní proměnou. Najde si kámen, přichytí se k němu – a už se nikdy nepohne. Jakmile zůstane natrvalo na místě, svůj mozek, oko i míchu doslova „sní“. Už je prostě nepotřebuje.

Proč to zmiňujeme? Poučení, které nám mořský salp dává, zní: pokud se nehýbete, mozek v podstatě můžete zahodit – v jeho případě doslova.

Klíčové poselství je: Pohyb může vypadat jednoduše, ale vyžaduje značnou mozkovou kapacitu.

Dobrá, jistě – lidé nejsou totéž co mořští salpi. Nebo snad ano? Ve skutečnosti k sobě máme blíž, než by se mohlo zdát. Vývojoví biologové nedávno porovnali geny dvou na první pohled velmi odlišných druhů: malé rejnokovité ryby (skate) a myši. Ukázalo se, že sdílejí mnoho genů souvisejících s pohybem. Tyto společné geny určují vývoj míchy, umístění končetin či ploutví a souvisejících svalů a nervů.

Tento výzkum ukazuje, že geny spojené s chůzí sahají hluboko do evoluční minulosti – většina z nich se vyvinula ještě pod vodou. Přestože toho s našimi dávnými předky tolik sdílíme, lidská chůze je jedinečná. Dokonce i naši nejbližší příbuzní, lidoopi, se obvykle pohybují po čtyřech.

Proč jsme se tedy vyvinuli tak, že chodíme vzpřímeně po dvou? Náš způsob chůze je energeticky úspornější. Umožňuje nám překonávat velké vzdálenosti a zároveň při chůzi něco nést – děti, zbraně nebo jídlo.

Ačkoli je chůze po dvou tak efektivní, je zároveň náročná. Batolata při učení chůze udělají v průměru 2 368 kroků – a 17 pádů – za hodinu. A ani dnešní roboti se lidskému stylu chůze zatím plně nevyrovnají.

Naše mozky nám mohou být vděčné za to, že tento složitý úkol zvládáme. Jednou z věcí, v nichž mozek vyniká, je udržování rovnováhy. Dělá to prostřednictvím tzv. inerciálního řízení – neustále přepočítává a kalibruje naši polohu. Představte si přímku vedoucí od koutku oka ke zvukovodu; mozek se ji snaží udržet rovnoběžně se zemí.

Ne každý aspekt chůze však řídí mozek. Mícha se stará o tzv. centrální generátory vzorců, které řídí rytmické pohyby potřebné pro dýchání, tlukot srdce i samotnou chůzi. Mícha je, jak si vzpomenete, další strukturou, kterou dospělý mořský salp po přichycení ke kameni „zkonzumuje“.

My lidé však svou schopnost pohybu využíváme naplno. Dá se říct, že chůze je skutečně skvělá.

Mozek nezaměstnává jen samotná mechanika chůze. Je tu i otázka, jak vlastně víme, kam jít.

Představte si autora této knihy před několika lety, ještě před érou chytrých telefonů. Potřebuje dojít z Highgate v severním Londýně domů do Streathamu, který leží daleko na jihu. Nemá mapu. Jak to zvládne?

V zásadě se spoléhá na svůj vnitřní orientační smysl. Takzvaná odometrie, neboli integrace dráhy, je naše vrozená schopnost držet se přibližně správného směru k cíli. Jak přesně funguje – to vědci teprve postupně odhalují.

Klíčové poselství je: Vědci jen pomalu rozkrývají, jak funguje náš smysl pro orientaci.

Autor se vydal přímo srdcem Londýna, přes Temži a dál na jih, a domů skutečně dorazil – přestože procházel oblastmi, které neznal. Dokázal to, protože orientace v prostoru není závislá jen na zrakových podnětech.

Řada studií ukázala, že náš prostorový smysl není výrazně ovlivněn schopností vidět. V testech orientace v prostoru se lidé se zavázanýma očima i lidé se zrakovým postižením chovali podobně jako ti s běžným zrakem.

Neurovědec John O’Keefe učinil průlomové objevy týkající se toho, jak mozek určuje, kde se nacházíme. Zjistil, že když se potkani pohybují v prostředí, které dobře znají, aktivují se určité buňky v oblasti hipokampu. Jiné buňky se aktivují, když jsou na jiném místě. Tyto neurony se nazývají buňky místa – říkají nám, kde právě jsme. Lidé je mají také a fungují nejlépe, když chodíme.

Další výzkum odhalil ještě fascinující typy buněk, které nám s orientací pomáhají. Buňky směru hlavy fungují jako vnitřní kompas, který udává, kam jsme otočeni. Existují také buňky, které reagují na blízké objekty. Sám autor se podílel na výzkumu tzv. hraničních buněk, které reagují na hranice prostoru, jenž nás obklopuje.

Dohromady vytváří mozek jakousi vlastní GPS síť, která se při pohybu neustále aktualizuje.