Myšlení v sázkách

V životě je jen velmi málo jistot, takže když se rozhodujeme, vždycky hrajeme na pravděpodobnost. Ať už jde o to, co studovat, o jakou práci se ucházet nebo jaký dům koupit, výsledky našich rozhodnutí závisí na celé řadě dalších faktorů. V okamžiku rozhodování nikdy nemůžeme znát všechny relevantní proměnné. Podobně jako v pokeru jsou i rozhodnutí, která nám mění život, do značné míry ovlivněna náhodou.

Nazývat to všechno prostě „štěstím“ je ale poněkud zavádějící – mnohem přesnější je mluvit o hře pravděpodobností. Navíc platí, že rozhodnutí, která děláme, souvisejí s tím, jak je náš mozek neurologicky nastaven.

Co tedy vlastně můžeme ovlivnit? Ve skutečnosti pravděpodobně víc, než si myslíme. Na základě lekcí z pokeru a kognitivní psychologie tato kniha ukazuje, že všechno začíná myšlením v pojmech sázek. Dozvíte se, proč jsou historky o smůle ztrátou času, proč jsou podle nás autonehody vždycky vinou někoho jiného a jak by „cestování časem“ mohlo být naším nejlepším nástrojem pro rozhodování.

Super Bowl XLIX skončil velkou kontroverzí. Dvacet šest sekund před koncem zápasu si téměř všichni mysleli, že trenér Seattle Seahawks Pete Carroll dá svému quarterbackovi Russellu Wilsonovi pokyn, aby míč předal. Místo toho mu nařídil přihrávku. Přihrávku zachytil soupeř, Seahawks Super Bowl prohráli a už následující den se veřejné mínění proti Carrollovi obrátilo. Titulek v Seattle Times hlásal: „Seahawks prohráli kvůli nejhoršímu rozhodnutí v historii Super Bowlu!“

Ve skutečnosti se ale nehodnotilo samotné Carrollovo rozhodnutí. Vzhledem k okolnostem šlo o docela rozumnou volbu. Problém byl v tom, že to tentokrát nevyšlo.

Pokeroví hráči tuto tendenci zaměňovat kvalitu rozhodnutí s kvalitou jeho výsledku nazývají „výsledkové zkreslení“ (anglicky outcome bias) – a je to velmi nebezpečný návyk. Špatné rozhodnutí může vést k dobrému výsledku a naopak, dobré rozhodnutí může skončit špatně. Nikdo, kdo se vrátí domů opilý, se druhý den neprobudí s pocitem, že šlo o dobré rozhodnutí jen proto, že se mu nic nestalo.

Ve skutečnosti jsou rozhodnutí jen zřídka stoprocentně správná nebo stoprocentně špatná. Život takhle nefunguje. Život se podobá pokeru – hře s neúplnými informacemi, protože nikdy nevíte, jaké karty drží ostatní hráči, a se silným vlivem náhody. Naše rozhodování je jako pokerové sázky: sázíme na budoucí výsledky na základě toho, co považujeme za nejpravděpodobnější.

Proč se tedy na rozhodování nezačít dívat právě takto? Pokud jsou naše rozhodnutí sázky, můžeme se postupně vzdát představy, že máme „stoprocentně pravdu“ nebo že se „stoprocentně mýlíme“, a místo toho říkat: „Nejsem si jistý.“ To nás otevírá myšlení v pravděpodobnostech, které je mnohem užitečnější.

Autorka jednou dobrovolně pomáhala na charitativním pokerovém turnaji a vysvětlovala divákům, že kombinace hráče A vyhraje v 76 % případů, což dává druhému hráči 24% šanci na výhru. Když nakonec vyhrál hráč B, jeden z diváků vykřikl, že se spletla.

Jenže, jak vysvětlila, řekla, že ruka hráče B vyhraje přibližně ve 24 % případů. Nemýlila se. Skutečný výsledek se prostě trefil do oněch 24 %.

Všichni chceme dělat dobrá rozhodnutí. Abychom ale mohli říct: „Věřím, že X je nejlepší možnost,“ potřebujeme nejprve kvalitní přesvědčení. Kvalitní přesvědčení jsou názory na X, které jsou informované a promyšlené. Nemůžeme však očekávat, že k nim dospějeme, pokud budeme myslet pohodlně a povrchně. Musíme být ochotni odvést práci spojenou s hledáním pravdy.

To znamená usilovat o pravdivost a objektivitu i tehdy, když nové informace odporují tomu, čemu už věříme. Bohužel, hledání pravdy jde proti našemu přirozenému nastavení. Pro naše evoluční předky bylo zpochybňování nově vznikajících přesvědčení nebezpečné, a proto mělo nízkou prioritu. Když například uslyšíte lva šustit v trávě, pravděpodobně se nezastavíte, abyste situaci objektivně analyzovali – prostě utečete.

S rozvojem jazyka jsme začali komunikovat i věci, které naše vlastní smysly nikdy nezažily, a získali tak schopnost vytvářet abstraktní přesvědčení. Tato schopnost však navázala na staré mechanismy vytváření víry: zpochybňování přicházelo až dodatečně a jen zřídka.

V roce 1993 provedl harvardský psycholog Daniel Gilbert se svými kolegy experimenty, které ukázaly, že tato tendence věřit je v nás stále hluboce zakořeněná. Účastníci četli výroky barevně označené jako pravdivé nebo nepravdivé. Později měli určit, které výroky byly pravdivé a které ne. Tentokrát však byli záměrně rozptylováni, aby se zvýšilo jejich kognitivní zatížení a náchylnost k chybám. Výsledek? Účastníci měli tendenci jednoduše věřit, že výroky jsou pravdivé – dokonce i ty, které byly označené jako „nepravda“.

Stejně snadno, jako se přesvědčení vytvářejí, se pak velmi obtížně mění. Jakmile v něco uvěříme, máme sklon svou víru posilovat tzv. motivovaným uvažováním. Hledáme důkazy, které naše přesvědčení potvrzují, a ignorujeme nebo odmítáme vše, co je s nimi v rozporu. Každý z nás chce mít o sobě dobré mínění a mýlit se je nepříjemné. Informace, které našim přesvědčením odporují, proto vnímáme jako hrozbu.

Dobrá zpráva je, že s těmito tendencemi můžeme pracovat pomocí jednoduché otázky: „Vsadíš se?“ Kdybychom byli nuceni na svá přesvědčení sázet, věnovali bychom mnohem víc úsilí ověřování jejich platnosti. Pokud se s vámi někdo vsadí o sto dolarů, že výrok, který jste právě pronesli, není pravdivý, okamžitě to změní způsob, jak o něm přemýšlíte. Začne vás to nutit, abyste se na dané přesvědčení podívali podrobněji, a motivuje vás to k větší objektivitě.

Nejde jen o peníze. Kdykoli je v sázce něco, co závisí na přesnosti našich přesvědčení, máme menší sklon k kategorickým prohlášením a větší tendenci si své názory ověřovat. Zaměření na přesnost a přiznání nejistoty se mnohem více blíží opravdovému hledání pravdy. Pomáhá nám překonávat odpor k novým informacím a dává nám lepší základ, na který můžeme „vsadit“.